Z dědečkových žertíků (Malý čtenář z let 1898-1920)
Podívejte se, čemu se smáli vaši prapraprarodiče. A sedněte si na zem, nebo při čtení spadnete pod stůl! Muhehe!
Před každým žertem je uvedeno: rok vydání jméno autora/jméno objevitele pro současnou a budoucí generace

Novinky budu vždy umisťovat nahoru.

Diskusní klub o dědečkovi-sivém čtverákovi ZDE!



1924 J.Janoušek/S_M_Lomoz
O čem fysika nemluví.
Na záhořské jednotřídce táže se pan učitel dospělejších žáků po látkách, které se hojně vypařují. Správné odpovědi, že jsou to hlavně líh, čpavek, éther a podobné, odměňuje pochvalou. Té chce být účasten i Čmuchálkův Jára, synek řezníkův, nejmenší z nováčků. Hlásí se tedy velmi naléhavě k odpovědi. A když se dostane k slovu, zapiskne teničkým hláskem: „A taty pjasata se ojne vypazují!“



1924 Stan. Hakl/S_M_Lomoz
Dědeček řekl: „Dovedu i uhodnouti, kolik kdo má peněz v peněžence. Tuhle tatínkovi přepočítejte drobné peníze v tobolce.“ Děd vyšel na chvíli ze světnice a když se vrátil, věděli všichni, že tatínek měl u sebe 36 Kč.
„Tak piš a počítej!“ poručil dědouš Ladíkovi. „Kolik jsi napočítal, násob některým číslem sudým!“
36×8=288.
„Součin rozděl dvěma!“
288:2=144.
„Podíl násob opět libovolným sudým číslem!“
144×6=864.
„Oznam mi součin a řekni také součin obou násobitelů.“
Když se to děd dozvěděl, rozdělil součin nábitelů dvěma a tímto podílem dělil Ladíkem vypočítané číslo.
(8 × 6) = 48, 48 : 2 = 24; 864 : 24 = 36.
Tak uhodl 36 Kč.



1924 Stan. Hakl/S_M_Lomoz „V Domažlicích byla velkolepá hostina,“ vypravoval děd. „Chodů bylo při ní kromě masa a polévky 156.“
„I pro Pána! Co to všechno jedli?“
„I nic tak zvláštního. Polévku, dvojí maso a moučník. Ale snědli toho hodně; 156 zdravých Chodů něco spořádá.“
„Ach, takových 156 Chodů bylo při obědě, teď rozumím,“ smál se Láďa.



1924 Stan. Hakl/S_M_Lomoz
Nechme zase jednou mluviti číslice!
Násobíme-li kterékoliv číslo od 1 do 10 devítkou a sečteme-li číslice v součinu, máme pokaždé 9.
1 × 9 = 9 . . . + . = 9
2 × 9 = 18 . . 1 + 8 = 9
3 × 9 = 27 . . 2 + 7 = 9
4 × 9 = 36 . . 3 + 6 = 9
5 × 9 = 45 . . 4 + 5 = 9
6 × 9 = 54 . . 5 + 4 = 9
7 × 9 = 63 . . 6 + 3 = 9
8 × 9 = 72 . . 7 + 2 = 9
9 × 9 = 81 . . 8 + 1 = 9
10 × 9 = 90 . . 9 + 0 = 9



1924 Stan. Hakl/S_M_Lomoz
Dědeček povídal: „Jak rozřešíš, Láďo, následující příklad?
Z Prahy do Brna jeden rychlovlak 5 hodin, osobní vlak 10 hodin; jak dlouho tam pojede drožkář?“
Ladík si ovšem nevěděl s příkladem rady.
„Inu, chlapče,“ povídá najednou dědoušek, „to bude záležeti jedině na tom, pojede-li drožkář vlakem osobním, či rychlovlakem. Samozřejmě rychlíkem tam bude dříve.“
Jiného vysvětlení nebylo Láďovi již třeba.



1924 Stan. Hakl/S_M_Lomoz
Dnes zavedl dědeček děti do říše bludu a klamu.. Položil na stůl papírovou dvacetikorunu a vedle ní desetihaléř. Na bnakovce bylo vytištěno šesticiferné číslo.
„Kolik číslic mohu zakrýti desetihaléřem?“ otázal se děd.
„Tři až čtyři,“ hádaly děti.
Dědeček zvedl desetihaléř a zakryl jím celé číslo.

„Zdání klame,“ povídal překvapeným dětem a na doklad nakreslil dva obrázky. Kdo by na první pohled poznal, že obě úsečky jsou stejně dlouhé, a že kratší přímka pod oběma rovnoběžkami jest pokračováním přímky hoření?“



1924 Stan. Hakl/S_M_Lomoz
Dědeček vyzval Ladíka, aby jakékoliv sedmiciferné číslo znásobil devíti. Chlapec hned v ústraní počítal. Když byl hotov, řekl děd: „Smaž v součinu kteroukoli číslici, pověz mnně zbývající a já ti uhodnu, kterou jsi vymazal.
Láďa předložil dědečkovi součin o jednu číslici zkrácený: 5153888.
Děda sčetl číslice 5+1+5+3+8+8+8=38.
„Které číslo nejbliže vyšší je dělitelno devíti?“
„45.“
„38 a kolik jest 45?“
„7.“
„Vynechal jsi číslici 7.“
Skutečně, neboť Ladík násobil

5726542×9
51,538.8(7)8

Tak provedli ještě několik příkladů. Byla-li ze součinu vynechána 0 neb 9, byl součet zbývajících číslic dělitelný devíti a dědeček musil říci: „Buď to byla 9 nebo 0.“
Na př.:

2634523×9
23,710.70(7) 2+3+7+1+0+7=20.
7687633×9
69,(1)88.697 6+9+8+8+6+9+7=53.

I s méněcifernými čísly se pak Láďovi výpočty zdařily.



1924 Stan. Hakl/S_M_Lomoz Pan Vomáčka odjel na cesty. Před odjezdem řekl své paní, že přijede za pět dní. Avšak obchodní věci vyřídil za den a proto hned telegrafoval, že se mýlil a že přijede dříve.
Na telegrafním úřadě slečna telegrafistka převedla z Morseových znamének tento telegram: „Myl kapři jed udři vepři jedna protivo mačká.“
Paní Vomáčková div nepadla do mdlob, když tu hatlaninu přečetla.
Teprve když se pan Vomáčka vrátil, rozluštil telegram: „Mýlka! Přijedu dříve, přijeď naproti! Vomáčka.“



1924 Stan. Hakl/S_M_Lomoz
„Číslo 37 se povedlo, děti,“ řekl dědeček. „Násobíme-li je čísly 3, 6, 9, 12, 15, 18, 21, 24, 27, obdržíme pokaždé součin, složený ze stejných číslic. Sečteme-li číslice v součinu, dostaneme násobitele. Hleďte!“
37 × 3
111 1 + 1 + 1=3 37 × 27
259
74
999 9 + 9 + 9 = 27

Děti se přesvědčily, že dědeček měl pravdu.



1924 Stan. Hakl/S_M_Lomoz
„Pozor, Láďo! Napiš si čtyřciferné číslo, a uhodnu ti je.“
Ladík napsal 3682.
„Násob první číslici na levo dvěma a připočti 5. Násob pěti a připočti 10. K součtu připočítej druhou číslici. Násob opět desíti. K součinu přidej třetí číslici a znovu násob deseti. Připočti poslední číslici a pověz mi, kolik jsi vypočítal.“
Děd odečetl 7182
Láďa hlásil 3500
Rozdíl činil původní číslo 3682

Bylo-li původní číslo pěticiferné, odečetl děd 35.000 od Ladíkova výpočtu, při čísle šesticiferném 350.000, sedmiciferném 3,500.000 atd.
Přesvědčte se a počítejte!



1924 Stan. Hakl (mimo dědečkovy žertíky)/S_M_Lomoz
Děd napsal liché číslice ve třech svislých řadách.
111
333
555
777
999

„Mám smazati všecky číslice kromě tří, aby součet činil 20. Dívejte se, jak to provedu!“

.11
...
...
...
..9
.20



1924 Stan. Hakl (mimo dědečkovy žertíky)/S_M_Lomoz
Na panském honě zastřeleno bylo tolik zajíců a koroptví, že bylo dohromady 200 noh a 72 hlavy. Máme vypočítati, kolik bylo zajíců a kolik koroptví. Těžký příklad a podívejte se, jak lehce se dá rozřešiti!
Zajíci a koroptve měli zajisté 72 hlavy. Bylo jich patrně tolikéž kusů. Kdyby každé zvíře mělo po dvou nohách, bylo by úhrnem 144 noh.
Že však bylo 200 noh, čili o 58 více, zavinila patrně čtyřnohost zajíců. Tak připadlo na každého ušáka po dvou přespočetných nohách. 2 v 56 = 28. Bylo tedy 28 zajíců a 44 koroptve.



1924 ?/S_M_Lomoz
Dědeček se mrzel, opravdu se mrzel — a to bylo špatné znamení, že by dětem pověděl některý ze svých žertů! Kdosi přelezl mříž, která chránila jeho zahrádku, a otrhal mu do rána jablka. Proto byl dědeček mrzut.
„Co se stalo, dědečku?“
Dědeček vzal kus papíru a kreslil záhadnou mříž, psal pod ní písmena:
Děti nestrhly očí. „Co to znamená? Vysvětlete nám!“ volaly nedočkavě.
„Čtěte písmena dle délky přímek a zvíte, co mě mrzí!“ pravil dědeček.

Kdo první rozluští záhadu?



1916 A.D./S_M_Lomoz Jak vypravoval dědeček pohádku babičky Hejpetrové:
Za dávných dob, když myši ještě chytaly kočku ve vodě a zajíci honili po stromech psa, žil jeden bohatý chudák. Ten neměl dětí a toho nejstaršího poslal do světa.
Nechtěl jíti pěšky, i sedl na trakař, popadl rukojeti a pěkně jel.
Přijel do velikánského lesa, ale tam nerostly stromy. Zabloudil a proto vylezl na nejmenší dub, aby se podíval, kudy má jíti.
Na vršku našel hnízdo a v něm čtyři podsvinčátka. Vybírá je a v tom přiletěla kráva — to byla jejich maminka — a dala milému chlapci žihadlo.
On se tomu smál, až spadl. Zabořil se do země tři sta sáhův, a země se naň sesypala, že se z jámy nemohl vyškrabat.
Tu si vzpomněl, že mají doma lopatu a motyku. Doběhl si pro ně a začal se vykopávat. Najednou tam přišel i dědeček a babička, ti nesli kadečku zelí a už je to celý.



1916 Stan. Hakl/S_M_Lomoz
„Tak do kolika umíš již počítati, Ladíku?“ ptal se děd.
„Do bilionu,“ pochlubil se chlapec.
„Do bilionu. Bilion jest milion milionů, uvažoval stařec a napsal číslicemi
1,,000.000,000.000.
„Víš-li, hochu, jak dlouho by trvalo, než bys napočítal bilion?“ řekl po chvilce.
A když Ladík nemohl si dobu představiti, povídal:
„Ani za 10 tisíc let nebyl bys s počítáním hotov. Neboť napočítáme-li do 100 za minutu, napočítáme za každou hodinu 6.000, za den o 24 hodinách 144.000. Za týden sedmkrát tolik, t. j. 1,008.000. Za rok o 52 týdnech činí 52,416.000. Za 19 tisíc let napočítali bychom 995.904,000.000 a to chybí ještě 4.096,000.000 let do bilionu, což by nám tak ještě asi na 78 roků stačilo. A počítati musilo by se po celou tu dobu ve dne v noci a mnohociferná čísla musila by býti vyslovována tak hbitě jako čísla do 100. A 19 tisíc let bez ustání počítati, Ladíku, no, pěkně děkuji!“ zakončil dědeček tuto počtářskou úvahu.



1916 Stan. Hakl/S_M_Lomoz
„Dovedeš-li pak, Ladíku, ze dvou rovných zápalek utvořiti čtverec?“ tázal se dědeček.
„To naprosto nejde,“ tvrdil Ladík.
„I jde. Všecko se dokáže, jenom chtíti,“ řekl staroušek. Vyňal z krabičky dvě zápalky, položil je na stůl tak, že tvořily pravý úhel, sňal se stěny rovné zrcádko a postavil je těsně k oběma ramenům úhlu.
Zkuste a uvidíte, jak dědeček Ladíka i tentokrát přesvědčil.



1916 Stan. Hakl/S_M_Lomoz
„Sedlák Dolina vezl do mlýna čtyři pytle žita. Ztratil pět pytlů. Jak je to možné?“ ptal se dědeček.
„To jest vůbec nemožné,“ tvrdil Ladík.
„Myslíš si ty, holečku. Avšak poslyš! Dolina a Ztratil byli sousedé. Vezl-li Dolina do mlýna čtyři pytle, proč by nemohl Ztratil vézti o pytel více?“ vysvětloval staroušek.
„Rozumím, již rozumím“ volal Ladík.



1903 Rudolf Stříbrný/S_M_Lomoz
Sotva Ladík přiběhl ze škola a spatřil dědečka, již k němu běžel a vyprávěl:
»Hleďte, dědečku, když jsem šel ze školy, potkal jsem zrovna na náměstí komedianty; šli městem a měli vám takovou hezkou opičku, a ta vám uměla skákat.« — —
»Ubohá opička,« povzdychl dědeček »a kam ji dali?«
»Mají ji dosud,« odpověděl Ladík.
»Že ji mají? Tak co říkáš, že ji měli, — ale Ladíku, jak to vypadáš, takhle jsi byl ve škole, takhle jsi šel po ulici? Kampak jsi dal kabát?« —
»Vždyť jej mám na sobě,« odpověděl udivený Ladík.
»Ale to není pravda,» odporoval dědeček.
»Vždyť vidíte, že jej mám na sobě,« stál na svém Láďa.
»Hehehe, synáčku, a na sobě máš košili, na košili vestu a na vestě kabát. Tak je to.« —
Zatím se prihnal Jiřík ze školy a všichni ostatní.
Když byli pohromadě, pohlédl dědeček oknem do sousedovy zahrady.
»I hleďme, náš pan soused má dnes o kolečko víc,« prohodil pak nápadně.
»Snad se nezbláznil. Takový byl hodný, toho by bylo škoda,« volali všichni.
»A proč by se zbláznil?« ptal se dědeček, jako by se nechumelilo.
»Nu, vždyť jste říkal, že má o kolečko víc,« odpovídali.
»Nu ovšem, včera měl dva pomocníky, kterí vozili zem v kolečkách, a dnes vozí tři. Má tudíž o kolečko víc,« smál se dědeček. — —
»Ladíku, jak bys mi tohle vysvětlil: Koupím si tři vejce, dám je uvařit, a když jsou uvařené, všecky tři sním, a přece mi z nich ještě jistá část zbude,«
pronášel k Ladíkovi usmívavě dědeček. Láďa přemýšlel a pak řekl: »To není možné, to vám nemůže nic zbýt!«
»I zbude, což skořápka nepatří k vajíčku?« dí dědeček a Láďa se smál. Pochopil. »Anebo hleď, Ladíčku, když dám ty tři vejce uvařit a když jsou vařená, vejce sním a ještě mi potom dvě celá vajíčka zbudou, jak to bys vysvětlil?« mluvil dále dědeček.
»Ale, dědečku, to přece není možná,« jako vždy odporoval Ladík.
»Nuže, přesvědčme se,« odpověděl dědeček a dal tři vajíčka uvařit a vařená položil na stůl.
»Měj pozor,« zvolal a vzal jedno vejce, oloupal je a při tom hovořil:
»Hleď, beru vejce, loupám vejce a jím vejce,« a zakousl se do milého vajíčka Pak pravil s chytráckým úsměvem:
»Nuže, snědl jsem vejce?«
»Ano,« potvrdil Láďa.
»A zde zbyla dvě,« pravil dědeček ukazuje na zbylá dvě vajíčka.
»Ale já myslil, že všechny tři sníte,« ozval se Ladík.
»Řekl jsem: vejce sním, a dvě mi zbudou a také jsou zde a o ta se rozdělíme.«



1903 Fr. Zeman/S_M_Lomoz
Děti se přihnaly jako velká voda . . .
„No, kde jste byly, vy sloto,“ ptal se dědeček.
„Koupat . . .“ odpovídalo jedno přes druhé.
„A neutopilo se žádné z vás?“
„Ba ne,“ odpovídal za všecky Láďa; „my starší umíme plovat, a ta drobotina stála jen při břehu.“ A sedm hlav i hlaviček přikyvovalo.
„No, dědečku, Láďa umí i na znak plovat,“ svěroval dědečkovi Vašíček.
„Hm, to ještě nic není.“ povídal Láďa, „to já dovedu všelicos na rybníku dělat . . .“
„Chodit po rybníce také umíš?“ ptal se ho dědeček.
„Chodit?“ — a Láďa vrtěl hlavou.
„Vidíš, to já dovedl jsem v mládí také všelijaké kousky ve vodě i na vodě a vždy byl jsem předmětem obdivu svých kamarádů — a ještě teď, ve stáří, přejdu přes rybník, aniž bych se potopil.“
„To není možné . . .“ odporoval Láďa.
„I je, v zimě, když je zamrzlý.“
„To bych také doved' . . .“ a Láďa smál se s dědečkem.



1903 A.Procházka/S_M_Lomoz
Ondyno četl Láďa, právě když se dědeček vracel z procházky, pohádkovou knihu „O králích a vilách«.
»Viděl jste již, dědečku, nějakou královnu?« oslovil chlapec vstupujícícho. — »Ba viděl, viděl jsem již několik královen,« řekl dědeček. « »Ale snad jen malované?« nedůvěřoval chlapec. — »Ne, viděl jsem již několik opravdových královen,« usmíval se tázaný. — »S korunou na hlavě?« vyptával se Láďa. — »Ale kdež, vždyť královny nosí korunu jen při zvláštních příležitostech, jinak chodí bez nich,« poučoval dědeček. — »A měly krásné šaty a mnoho služebnictva?« vyzvídal dále hoch. — »To si myslím,« odvětil dědeček, »měly šaty přiléhající, složené ze žlutavých a černých proužků, a kolem sebe plno služebnic, které jim podávaly samé sladké krmě.« — »Oh, to bych také chtěl,« přimhouřil Láďa oči a labužnicky při tom mlasknul. »A kde jste, dědečku, viděl posledně královnu,« dodal ještě. — »Inu, kde jsem ji viděl, zde u nás — v úle,« opáčil dědeček a dodal, aby zklamaného potěšil: »Až zase nějakou uvidím, zavolám tě, abys i ty i poznal.«



1903 Fr. Zeman/S_M_Lomoz
»Dědečku,« povídal Láďa, »dnes nám vypravoval pan učitel, že kolem točny trvá noc šest měsíců.« — »Hm . . . to je opravdu dlouhá noc.« — »Chudáci ponocní — ti tam zkusí,« vzdechl moudře malý Pepa. — »A u nás nemáme nikdy takovou noc?« ptal se pojednou dědeček se šibalským úsměvem. — »U nás je nejdelší noc 16 hodin,« odpovídal Láďa, »21.prosince, kdy slunce u nás svítí nejméně.« — »A delší noce nemáme?« — »Tohle je nejdelší, dědečku!« — »A to není pravda! Já vím o delších ještě nocích. Jsou na jaře a trvají pět dní.« —»Ty žertuješ, dědečku.« — »Ani dost málo,« s vážnou tváří tvrdil dědeček. — »To není pravda, nejdelší noce u nás trvají 16 hodin,« odporoval Láďa. — »Nejdelší noce u nás trvají pět dní, říkám já . . . Jen se optej, každý ti to dosvědčí. -- Také se ty noce podle své délky jmenují. — — Nikdo tedy neví z vás, které noce u nás trvají pět dní?« — »Velkonoce!« vybuchl najednou Láďa. »Zelený čtvrtek, velký . . .« — »Dobře,« přerušil ho dědeček. »Právě pět dní trvají.« — »Jen že to nejsou skutečné noce!«



1903 Karel Malý/S_M_Lomoz
Matka poslala děti za 2 h pro marjánku. Když byla přinesena, tázal se děd : „Děti, do čeho se dává Marjánka?“ — „Do omáčky!“ zněla odpověď. — „To by se umáčela“ — zasmál se dědeček. — „Do jitrnic,“ vítězoslavně vzkřikl Ladík. — „To by se zase umazala“ — opět dědeček. „To jste nikdy neviděli Marjánku, jak sedává do mé lenošky?“



1903 A.Procházka/S_M_Lomoz
„Dědečku, dnes jsem viděl něco, čeho byste jistě vy nedovedl,“ chlubil se Láďa, když se jednou vrátil z kouzelného představení.
„Tak co tam bylo zvláštního,“ usmíval se dědeček. „Ach, bylo toho mnoho,“
odvětil tázaný, „Ach, bylo toho mnoho.“ odvětil tázaný, „ale nejdivnější mi bylo, jak „Okulorum z Ruska“, tak se jmenoval kouzelník, vybíral z prázdného klobouku svítilny, míče, poháry, — byla toho takováhle hromada,“ ukázal se Láďa, pozdvihnuv ruku do výše asi půl metru „Jak se to tam jen všechno vešlo? Samotná deka, kterou odtamtud vytáhl, právě taková, jakou máme zde na posteli, nevešla by se do dvou klobouků.“
„Proč by se nevešla do dvou, když se vešla do jednoho ještě s jinými předměty,“ usmál se dědeček.
„Ovšem, ale je to přece jen podivné, a vy byste to jistě nedovedl,« tvrdil chlapec.
„Hm, budu-li chtíti, způsobím, že se vejde deka do této mé tabatěrky,“ řekl dědeček, bera si právě šňupeček, an mu tabák došel.
„Prosím vás, dědečku, udělejte to před námi, když máte právě prázdnou tabatěrku,“ škemraly děti.
„Udělám,“ řekl šibalsky se usmívaje dědeček ; „dříve mi však Láďa dojde pro tabák. Ať ti ho dají zatím do kornoutku.“
„Zač, dědečku?“ tázal se chlapec, chápaje se rychle klobouku.
„Za 6 haléřů rapé, ale ať jsi tu hned,“ pobídl ještě posla dědeček. Hoch byl nazpět jako na obrtlíku. Udýchán žádal dědečka, aby tedy spustil danou odpověď. — „Hned, hned,“ usmíval se dědeček jeho nedočkavosti; „měj tedy pozor, jak se to dělá, abys to také dovedl. Zde je deka, totiž deset gramů tabáku, a udělám s tou „dekou“ takhle.“ Na to vsypal tabák do tabatěrky a zavřev ji, vstrčil vážně do kapsy.



1903 L.V.Volenec/S_M_Lomoz
»Dědečku, povězte nám něco,« žadonily děti, když byly dokončily svoje úkoly a naučily se, co měly uloženo.
»Ano, dedectu, zetnete nám neco,« prosebně se přimlouvala i malá Lidka
. »Mnoho toho už povídati nemohu,« odpověděl dědeček, »poněvadž je dnes na to pozdě, ale něco vám přece okáži za to, že jste tak hodné.« A obrátiv se k Ladíkovi pravil: »Přines nám svoje úspory!« Láďa ochotně tak učinil a vysypal obsah malé pokladničky na stůl. Dědeček se dlouho probíral v penězích, až konečně vzal do ruky korunu a podal ji Laídkovi.
»V kolikátém roce je ražena?«
»Roku 1894,« řekl Ladík prohlédnuv si dříve důkladně peníz.
»Myslím, že nikoli,« namítl nedůvěřivě děd a podíval se sám na korunu. »Zde jest rok 1899.«
Znovu ji prohlížel Ladík, ale letopočtu dědouškova nenalezl; bylo tam zřejmě varaženo číslo 1894.
»Dědoušku, mýlíte se! Jest zde přece jen rok 1894,« řekl otec Ladíkův, jehož ta věc počala zajímati.
»Vsaďme se tedy,« pravil děd, a na tváři mu pohrával šibalský úsměv. »Vyhraji-li Ladíku, dáme tu tvoji korunku Ústřední matici, prohraji-li však já, obdržíš ty ode mne korunu.« A vytáhnuv z peněženky stříbrný peníz položil jej na stůl. »Ano, ujednáno,« nedočkavě začal otec. »I já dávám v sázku korunu, že vyhrajete-li vy, dědoušku, vyhraje tím obětavá Ústřední matice, jež toho zajisté potřebuje.«
»Tak začneme,« pavil děd vážně. »Vy tedy tvrdíte, že na té koruně je letopočet 1894, kdežto já viděl 1899. A podmínka je, na čí straně pravda, ta platí — ano?« »Ano,« všichni jednohlasně přisvědčili, nepovšimnouvše si dědova úskoku, dvojsmyslem slova »platí« krytého.
»Tedy pravda platí?« ...oval s úsměvem dědouš. »A jelikož vy jste měli pravdu — neboť je na té koruně skutečně rok 1894 — platíte vy, a Matice tak vydělá dvě koruny, k nimž přidám i svoji třetí.«



1929 Stan. Hakl/Trisolde
LÁTKY
"Tak, a teď zase něco z chemie, Ladíku," pobízel dědeček."Jmenuj látky, které obsahují škrob!"
"Brambor," vybuchl Ladík.
"Brambor není látka," opravil staroušek. "Avšak škrob je obsažen hlavně v límci a manžetách."



1929 Stan. Hakl/Trisolde
DVA PALCE
"Také jsem pozoroval ve vlaku pána, sedícího proti mně, a viděl jsem, že má dva palce," pravil dědeček.
"U jedné ruky?"
"I kdepak. Na každé ruce jeden. Chachacha."
"Hm, a u nohou jste mu jich nepočítal? Hihihi."



1903 L. V. Volenec/S_M_Lomoz
Hezky se to sedělo dětem ve vytopeném pokoji, zatím co venku byla mrazivá noc. Lidunka si hrála v ústraní, kde jí nikdo nevyrušoval, se svou panenkou, Mařka cosi vyšívala, a Ladík zkoušel Jeníka z přírodopisu, když vstoupil do vnitř dědeček. Usedl tiše ke kamnům a poslouchal, jak Jeník říká popis havrana.
Náhle, když Jeník ukončil, dědeček vstal a popošel blíže ke stolu. „Tak už jsi s tím havranem hotov?“
„Ano, dědoušku,“ odpověděl Jeník i Ladík zároveň.
„Tak vám tedy dám přírodopisnou hádanku, kterou snad lehce uhodnete,“ pravil děd. „Ale dejte pozor! Co je to? Je to černé, má to dvě nohy a létá to.“
Ach, dědečku, to je havran,“ vesele zvolal Ladík.
„Dobře,“ přikývl děd. „A teď dále. Je to černé, má to čtyři nohy a létá to. Co je to?“
Na tohle nedovel ani Ladík dáti odpověď.
„Dědoušku, poddáváme se,“ řekl po chvíli Jeník.
„Ale, ale,“ s úsměvem vyzrazoval dědeček, „vždyť jsou to dva havrani! — A ještě dále. Je to černé, má to šest noh a též to létá. Co je to?“
„Tsi havjani,“ pospíšila si s odpovědí Lidka, která se také účastnila hádání.
„Chyba lávky — neuhodla jsi, děvuško,“ řekl děd. „Nuže co ty, Jeníku? Snad jsi nemínil totéž?“
„Ano, dědečku,“ přiznával se sklamaně Jeník.
„Ani ty, Láďo, nevíš?“ tázal se dědeček. „Tedy vám to povím: je to černé, má to šest noh a létá to — — je to chrobák!“ A duse se smíchem, odcházel děd z pokoje, aby si uchystal pro příhodnou chvíli něco nového.



1903 Karel J. Zákoucký/S_M_Lomoz
Tak přeskoč.
Děd právě kráčel podle dozrávajícího ječmene.
„Poslouchej, Ladíku,“ zahovořil děd, „když jsem byl v tvých letech, skákali jsme přes klas ječmene, ale kolik nás bylo, nedovedl toho nikdo.“
„A to jste byli pěkní Sokolové!“ sebevědomě zasmál se Ladík a na děda se podíval, jakoby mu chtěl říci, že přeskočiti ječný klas vlastně nic není.
„A ty jsi Sokol?“
„Nejsem dosud, ale mnohé již dovedu, co Sokolové dovedou. Měl byste nás viděti, když ve škole cvičíme. Skok do výše i do dálky již tak jsme nacvičili, že netřeba se nám pozastavovati nad žádnou překážkou!“
„Za našich dob tělocviku ve školách se neučilo, jako nyní se učíte, ale pravím ti, že obsah ječného klasu přece nepřeskočíš!“
„Oho!“
„Chceš se o to pokusiti?“
„Ovšem, že chci!“ řekl sebevědomě Ladík a těšil se, že dědečkovi ukáže, že dovede, čeho oni nedovedli.
Dědeček usmívaje se neodpovídal, ale utrhnuv ječný klas, opatrně, aby žádného „vousu“ neulomil, vytrhoval z klasu jednotlivé obilky a kladl je na zem tak, aby vždy následující zrnko přišlo na konec „vousu“ zrnka předcházejícího. Ladík i ostatní hoši všemu tomu počínání dědovu nerozuměli. Dívali se na děda vyjeveně, ale netázali se, nechápali, co děd bude chtíti.
„Tak to přeskoč,“ řekl děd, když celý klas po zemi rozložil a vítězně se po celé délce rozloženého klasu podíval.
„No, toho nedokáži,“ přiznával se Ladík, když viděl, že celá délka rozloženého klasu jest vtší než dva metry.
»Tak vidíš! Nikdy se nepřeceňuj! Někdy i nepatrnou věcí můžeš býti poražen!“ řekl děd, a hlas jeho zněl vážně.
Ladík pravdu dědových slov uznal a zapamatoval si je.
Zapamatoval si však také dědův žert, a to jedině proto, aby ho zkusil na hoších.



1925 Stan. Hakl/Mike_Wazowski
Dědeček položil na okraj stolu staré pořezané pravítko a přikryl je dobře přiléhající vrstvou novin a udeřiv pěstí na jeho přečnívající část, přerazil jej jako nic.Tenký novinový papír svou širokou plochou zadržel při úderu přikrytou jím část pravítka,že se ani nepohnula.Dědeček je tak přelomil lehčeji, než kdyby je přehýbal přes koleno. Zkuste a uvidíte.Může to však býti i jiné prkénko. Dobrého pravítka škoda!



1925 Stan. Hakl/Mike_Wazowski
Dědeček povídal : "Haléř je nerozměnitelný.Dvouhaléř lze rozměniti pouze jednou ve dva haléře. Pětihaléř rozměníme třikrát: v pět haléřů,v jeden dvouhaléř a tři haléře, ve dva dvouhaléře a jeden haléř. Desetihaléř pětkrát : v deset haléřů, v jeden dvouhaléř a 8 haléřů, ve 2 dvouhaléře a 6 haléřů,ve 3 dvouhaléře a 4 haléře, ve 4 dvouhaléře a 2 haléře. Korunu můžeme rozměniti 3.953krát. Máte chuť všecky způsoby přepočítati? já dnes ne."



1925 Stan. Hakl/Mike_Wazowski
"A teď něco z počtů," oznamoval děd. Číslo 1863 možno snadno početními výkony proměniti v 9.Sečteme-li první dvě číslice 1+8 = 9.Obě ostatní 6+3 dají týž součet 9. Sečteme poslední dvě a prvé dvě číslice 63+18 = 81.Sečteme-li číslice součtu 8+1 obdržíme 9.Dělíme-li součet devíti, dostaneme podíl 9. 81:9=9. Odečteme-li naproti tomu 18 od 63, zbyde 45. 4+5 = 9. Dělíme-li 63 :18=3 a zbytek je zase 9.Násobíme-li všecky číslice dohromady 1x8x6x3, obdržíme 144, čili 1+4+4=9. Dělíme-li 1863:9=207. Sečteme-li číslice v podílu 2+0+7=9.Tedy devět a zase devět a kdo nevěří je medvěd, jako v tom prostonárodním říkadle." zakončil dědoušek.



1903 Antonín Procházka/S_M_Lomoz
„To je tam zase Boží dopuštění,“ zvolal jednou dědeček, vraceje se s líčky od větru zardělými z procházky. „Až tašky se střech lítají! Ba stalo se již i neštěstí. Soused Říha, co chodí vždy s porculánkou, nesl na ruce svého Karlíčka, v tom spadla se střechy taška a rozbila mu hlavičku.“
„Chudák Karlíček,“ litovaly dítky, a Láďa již se chápal klobouku, chtěje běžeti k Říhovům.
„A plakal, dědečku, hodně,“ tázal se ještě na odchodu.
„Kdo ?“ odpověděl otázkou dědeček.
„Nu Karlíček, když mu taška hlavičku rozbila.“
„Ale ne, taška nerozbila hlavičku jemu, nýbrž Říhovi u dýmky,“ smíchem se duse, vykládal dědeček.



1903 K.D./S_M_Lomoz
„Tak vám, děti, něco ukáži. Ty, Ladíku, se pěkně obrať a posaď se na židli a vy ostatní odstupte trochu stranou. — — Tak, dobře —“ hovořil děd dále a sám se posadil do své lenošky. „Nyní, Ladíku, je tvojí úlohou, abys sám se své židle vstal. Učiníš-li tak správně, budiž ti odměnou tato lesklá koruna.“
Láďa bez dalšího pobízení radostně povstal a běžel k dědečkovi pro slíbenou korunu, ale ten, stoje již opět, zcela klidně před užaslým Láďou vstrčil peníz do své tobolky.
„Prohrál's Ladíku,“ smál se dědeček, „zapomněl jsi, že máš vstáti s á m.“
„Ale vždyť já . . .“ namítal Ladík.
„Nic tak,“ vskočil mu děd do řeči, „ty jsi měl povstati s á m a nevykonal's toho, poněvadž jsem vstal s tebou z á r o v e ň j á !“



1903 Pochop./S_M_Lomoz
„Co jste měli odpoledne ve škole?“ tázal se dědeček Ladíka. — „Čtení a měřictví, dědečku.“ – „Kdo z vás umí nejlépe měřictví?“ tázal se opět dědeček. — „Jan, Jan!“ volaly děti. — „Pověz mi tedy, Jene,“ pravil dědeček čtverácky, „jak daleko běží zajíc do lesa?“ — Tato otázka děti zarazila, hádaly, ale neuhodly. — „To jsme, dědečku, neměli,“ pravil konečně Jan. Dědeček se zasmál a povídá: „Do lesa běží zajíc jen do prostřed, od středu běží již zase z lesa!“ Děti i s Janem se smály, a Ladík hned běžel k sousedovic Štěpánovi, aby ho taky tak napálil.



1903 Pochop./S_M_Lomoz U Skálů měli čtyři hochy, z nichž každý měl svůj hrníček, z něhož ráno mlíčko nebo kávu tak rádi snídali.
Jednoho dne pravil dědeček dětem: „Hoši, umíte počítati, vím, vždyť chodíte všichni do školy. — Tedy pozor: Mám 3 hrušky, jednu sním — kolik zbude?“
„Dvě! Oh, to je lehké! My počítáme již do 10ti,“ chlubí se nejmenší.
„Nu tak dám těžšího něco: 10 vajec, tři maminka rozbije do mazance — —“
„Chachacha! zbude sedm!“ volají všichni.
„Do třetice! Hoši, máte 4 hrníčky, jeden se vám roztluče — —“
„Zbudou 3 — —!“ smějí se hoši.
„Chyba!“ pravil dědeček. „Komu se roztluče nebude mít z čeho pít!“



1903 Fr. Volenec/S_M_Lomoz
„Víte-li pak, co dělají čtyři zajíci v pytli?“ zeptal se jednou dědeček vnoučat. — „Vyskakují a hledají, kudy by se dostali ven,“ odvětila Lidunka. — »Ale jestliže jsou zabiti?“ namítal Ladík. — „Nevíte tedy?“ — „Nikoliv! Dědečku, povězte nám to!“ prosili všichni. — „Vždyť dělají dva páry dohromady!“ smál se dědoušek.



1903 Fr. Volenec/S_M_Lomoz
„Když rozsvítíte svíčku ve větnici za jasného dne, kde pak je asi největší světlo?“ ptal se dědeček vnoučat.
A čiperný Ladík odpověděl: „U svíce!“
„Neuhodl jsi!“ pravil děd. „Nejveští světlo jest na obloze, jemuž říkáme slunce. Neboť toho kdyby nebylo, nevím, co jiného by lépe mohlo ozářiti ohromný svět.“



1925 Stan. Hakl/Mike_Wazowski
"Pamatuješ se. Ladíku, na ty ocelové hodinky, které jsem před dvěma roky ztratil?"
"Pamatuji se, tenkrát jste všchno prohledal a přec jste jich nenašel," odvětil Ladík dědečkovi.
"Nuže , včera jsem oblékl starou vestu, které jsem již neměl dlouho na sobě, a co bys myslil, že jsem našel v kapse?"
"Ztracené hodinky," zvolal hoch.
"Nikoliv," vece děd, "našel jsem díru, kterou hodinky vypadly."



1925 Stan. Hakl/Mike_Wazowski
"Abych vám, děti, dokázal, že dovedu uhodnouti i myšlénku, posaďte se tuhle vedle sebe pěkně do řady.Držte v ruce tužku, jíž jste právě kreslily. - Tak."
Dědeček odebral tužku Mařence, pak Jeníkovi, Amálce i Vašíkovi.Naposled přiblížil se k Ladíkovi. "Vím," povídal , "Ladík si teď myslí, že i jemu tužku odejmu. Mýlíš se však, holečku! Stačí když vím, co si právě myslíš."
A Ladík nezapřel, že i tentokrát dědeček uhodl.



1925 Stan. Hakl/Mike_Wazowski
Ladík četl pověsti o vodníkovi.Dědeček seděl u stolu a kouřil a poslouchal.Najednou povídá :
"A víš-li pak, hochu,jak povstal vodník?"
"že nevíš? Inu - takhle!" Zvedl se od stolu a odešel.



1903 Antonín Procházka/S_M_Lomoz
„Tak opět, děti, počneme,“ řekl dědeček. „Uhodím kamenem jako hlava velikým do okna a přece ho nerozbiji. Ale to musíme jíti ven, abych si vyhledal potřebný kámen.“
Děti hrnuly se s jástotem za dědečkem před okna, a Láďa, v obličeji všecek zardělý, vlekl od vrat okrouhlý bílý křemen, veliký jako pořádná hlava, a složil jej dědečkovi k nohám.
Dědeček se jen usmíval, řka: „To jsi se s tím valounem pořádně pronesl.“
„Na to zvedl zrnko křemene asi jako hrách veliké a řekl Láďovi.
„Nuže, Láďo, je toto také kámen?“
„Ba ano,“ odpověděl chlapec.
Na to dědeček mrštil zrnkem do okna, řka: „Nuže hleďte, že sklo v okně zůstalo celé.“
„Ale, dědečku, to zrnko přece nebylo veliké jako hlava,“ odporoval Láďa.
„Ba balo,“ odvětil dědeček, „byl to kámen veliký jako muší hlava,“ načež ještě dodal: „A ten valoun odnes, Láďo, zase pěkně tam, kdes jej vzal!“



1922 ?/Melly
"Hádejte, děti, co je to?" zvolal dědeček. "Je to modré, visí to na provázku a zpívá to." Oříšek, jejž těžko bylo rozlousknouti. "Slaneček," povídal konečně dědeček. "Slaneček? A jak to?" žádaly děti o vysvětlení.
!Inu, takhle." Slaneček se obarví na modro a pověsí se na provázek. "Ale nezpívá," volal Ladík.
"Zajisté," smál se staroušek, "ale to se přidává jen proto, aby se tak lehce hádanka neuhodla."



1922 ?/Melly
Dědeček nastříhal z novinového papíru asi 2 cm široké proužky, jež slepil ve tři kruhy a dal každému chlapci po jednom, poručiv, aby je opatrně rozstříhali vždy ve dva stejné kruhy. Hoši dali se do práce. Stříhali a stříhali, papírových pruhů vždy víc a více přibývalo. Konečně šťastně proveden byl poslední střih, chlapci odložili nůžky a prohlíželi své výrobky. Nastojte! Ladík měl dva oddělené stejné kruhy, Jeník držel v ruce pouze jeden, avšak jednou tak veliký a Vašík nedůvěřivě kroutil hlavou nad svými dvěma stejnými, avšak řetězovitě spjatými.
Tohle přestává všechno! V čem vězí tajemství rozdílných těch úspěchů?
A dědeček pověděl.
Ladíkovi slepil oba konce pruhu v podobě ráfu na kole, Jeníkovi při slepování nenápadně obrátil konec proužku o 180 stupňů a Vašíkovi dokonce o 360°. Kdo by si toho byl na počátku všiml?
Hříčka způsobila chlapcům pěknou zábavu a potěšení.



1922 ?/Melly
A jindy zas tázal se dědeček: "Zdalipak víš, Ludvíku, jak staří Řekové chodili?" "To nevím," přiznal se student. "Jak chodili?" vyzvídal. "Inu, jak staří Řekové chodili? Špatně, hochu, špatně, jako my všichni staří lidé chodíme."



1922 ?/Melly
Když se jednou Ladík učil dějepisu, zeptal se náhle dědeček: "Víš-li pak, chlapče, kdo nosil ve středověku největší klobouk? Nevíš? - Opravdu nevíš?" - "Zajisté ten, kdo měl největší hlavu," povídal s úsměvem.



1922 ?/Melly
Dědeček navlhčil dvouhaléř a přitiskl si jej na čelo. Potom stahováním a krčením čela namáhavě pokoušel se dvouhaléř z čela shoditi, až se mu to konečně podařilo.
"Dovedl bys totéž učiniti?" ptal se Ladíka. A když hoch sebevědomě přikývl, poručil mu dědeček založiti ruce nazad a tiskl mu chvíli dvouhaléř na čelo a pak nenápadně jej zase sňal. Ladík cítil přes to tlak peníze na čele a snažil se proto marně rozmanitými posuňky a pohyby obličejových svalů domněle přilnutý peníz shoditi. Čím více se děti smály, tím houževnatěji krčil čelo, křivil ústa a mrkal očima.
Nepociťuje úspěchu, sáhl si rukou na čelo a poznal teprve teď, že se stal opět nástrojem dědečkova žertíku.



1922 ?/Melly
Jednou jel dědeček s dětmi parníkem do Chuchle. A jak tak jeli, povídá staroušek. "Loď jest 30 m dlouhá, 20 m široká a má dva 25 metrové stěžně. U kormidla stojí kormidelník. - Jak se dovíš, Ladíku, kolik je kormidelníkovi let?"
"Třicet, dvacet, pětadvacet lomeno dvěma a násobeno jedním kormidelníkem," tak a všelijak jinak snažil se chlapec řešiti daný příklad. Avšak marně. Konečně se zeptal: "Jak se tedy dovím, děde, kolik je kormidelníkovi let?"
"Inu, když řekneš: Pane kormidelníku, kdy pak jste se narodil?" smál se děd.



1922 ?/Melly
"I hleďme!" zvolal najednou dědeček, "teď jsem si teprve, jak se patří, všiml, že mohu ti na rukou, Ladíku, napočítati 11 prstů. - Nuže, počítejme!"
Zvedl obě Ladíkovy ruce, ukázal na krajní prst a řekl. "Deset." A pak počítal zpět: "Devět, osm, sedm, šest. K tomu ještě na druhé ruce pětt. Šest a pět dohromady jedenact, nené-liž pravda?" smál se staroušek.



1902 Václ. Marel/Dadel (přepsal Vaslaf)
Dědeček přinesl dvě sklenice a postavil je na stůl, řka: "Kdo z vás dovede strčiti tuto sklenici skrze ucho druhé sklenice?"
"Ale dědečku," pravil Václav, "vždyť to není ani možné, neboť sklenice je příliš veliká, aby tímto uchem mohla se strčiti."
"A já to dovedu!" pravil dědeček.
"To byste musel, dědečku, čarovati," prohodil Ladík.
"Nebudu čarovati, vždyť ani neumím," odpověděl dědeček, "ale žádám zcela prostou věc."
Při tom postavil jednu sklenici za ucho sklenice druhé a prstem skrze ucho prvé strčil sklenici druhou.
Děti byly překvapeny; teď porozuměly, že dědeček nemínil sklenici prostrčiti, nýbrž jen strčiti.



1902 Jarmila Münzbergerová/Dadel (přepsal Vaslaf)
Byla středa. Odpoledne měly děti prázdno, a proto posvačivše, shromáždily se kolem dědečka, neboť nemohly se proběhnouti, poněvadž země byla velmi rozmoklá.
"Co pak máte zítra dopoledne?" otázal se dědeček Martičky.
"Zítra máme počty, náboženství, čtení," odvětila Martička.
"Vím, že máte počty nejraději, proto se vás něco otáži. Dejte hezky pozor! Kůň s jezdcem přeskočí hradbu 1 m vysokou za 2 vteřiny; za jakou dobu přeskočí hradbu 8 m vysokou?"
"No - za 16! za 16!" volaly děti o závod.
Ale dědeček se jen smál, řka: "Tak vida, přece jsem měl lepší mínění o vašem počtářství. Což pak může kůň vůbec přeskočiti hradbu 8 m vysokou? Žádný z vás to neuhádl."
Není divu, že děti po tomto výkladu daly se do smíchu.
"Ptej se nás však na něco, co se státi může," prosily děti dále.
"Nuže," rozhodl dědeček po chvilce přemýšlení, "řeknu vám něco lehčího. Je-li jedna husa za 4 K, zač jsou svě kuřata?"
"Za 1 K," křičela Martička, ale druzí se jí smály, že by byla z laciného kraje.
"Tedy za 2 K," hlásil se Jeník.
"Ani tak, ani tak," pravil dědeček s vážnou tváří, "zeptáme se jednoduše prodavačky."



1901 Fr. Kinský/Dadel (přepsal Vaslaf)
Kdysi přišel Ladík ze školy. Chodil do 3. třídy. Dědeček se ptal, čemu se ve škole učili.
Ladík odpověděl: "První hodinu jsme měli mluvnici."
"A co jste pracovali z mluvnice?" tázal se dědeček.
"Skloňovali jsme podstatné jméno kočka."
"Tak skloňuj!" vybízel dědeček.
Ladík jal se skloňovati. Již pověděl čtyři pády a začínal pátý, který zněl "kočko!"
"Jak jsi to řekl?" bránil dědeček.
"Inu," odpověděl Ladík, "řekl jsem 5. pád!"
"A to takhle voláš na kočku?"
"Ano, dědečku."
"To jsi pěkný, že nevíš, jak se volá na kočku. Tak ti to povím."
"Nepovídejte, dedectu," hlásil se tříletý Vašík, "já vím. Na toctu voláme čiči, čiči, čiči."
"Ovšem, tak je to, Ladíku!" pochválil dědeček a tuze se smál.



1922 ?/Melly
Když se jednou Ladík učil o rýmu a verši, napsal dědeček toto čtyřverší:

Hvězda Chuchle,
Zbraslav, Troja, Šárka
Jaká krása!
zvolal soused Provazník

I řekl: "Dovedl bys, Ladíku, přečísti hořejší čtyři řádky v rýmech, aniž bys něco přepsal neb připsal?"
A když Ladík nedovedl, četl dědeček sám:

Hvězda Chuchle (čárka)
Zbraslav Troja Šárka
Jaká krása (rozkazník)
zvolal soused Provazník.



1916 V. Špidlen/S_M_Lomoz
„Ladíku, tedy máš nůž a uřízni mi hlavu!“ poroučel děd se zachmuřenou tváří.
Ladík stál jako přimrazený a už, už „nabíral“.
„Tak co? Bude to? Co pak nevíš, kde máme zelí?“ zahřměl děd, ale šibalský úsměv zahrál mu tváří.



1916 V. Špidlen/S_M_Lomoz
„Dědečku, je tady kouzelník, bude představení!“ volaly děti.
„Hmm, to já taky dovedu dělat čáry!“
„Jóó! Tak nám něco udělej!“
„I ano, ale přineste mi kus papíru!“
Za chvíli by papír na stole, a děd, klidně vyňav tužku, namaloval tři velké čáry.
Děti protáhly obličeje, ale na konec se zasmály.



1914 ?/Konrád
"Je to bílé, děti, nemá to oči a přece to kouká," vybízel zas jednou dědeček děti k přemýšlení.
"Co by to bílého bez očí mohlo koukat?" oříšek louskaly dítky.
"I tuhle Ladíkovi kouká bílý kapesník z kapsy," řekl děd.
"A jistě! Hihihihi," smály se děti.



1914 Stan. Hakl/Konrád
Dědeček jel s Ladíkem do Prahy. Na stanici přistoupil do vozu starší pán, který měl na prsou zavěšený záslužný řád.
Toho si Ladík dobře všiml a stále naň oči upíral. Když potom pán zase z vozu vystoupil, řekl dědeček:
"Také mám u sebe řád."
"Kde, kde, dědečku?" vyzvídal Ladík.
"V kapse."
"Ukažte!"
A dědeček vytáhl z kapsy knížku s nadpisem "Vilímkův jízdní řád".
"Hm."



1914 ?/Konrád
"Mnohým lidem zdá se býti život příliš krátký," vypravoval dědoušek. "Nebylo tudíž divu, že před lety chodívalo k slečně Šatečkové mnoho osob, aby jim život prodloužila."
"Je-li možná?" trnuly děti. "Slečna dovedla prodloužiti život?"
"A na jak dlouho?" ptal se Ladík.
"I často na dlouho. To záleželo na tom, jak kdo si dovedl prodloužený život dlouho uchovati," vysvětloval dědeček.
"Naší babičce vydržel tři léta. Potom přišla nová móda, a slečna za babičce život zkrátila. Slečna Šatečková byla totiž švadlenou, abyste rozuměly," zakončil děd.



1914 ?/Konrád
"Na lípě bylo pět silných větví, Ladíku. Z každé větve vyrostlo pět menších větviček a na každé větvičce vyrostly tři žaludy. Kolik žaludů vyrostlo na lípě?" zkoušel Ladíka dědeček.
"5 x 5 = 25 a 3 x 25 = 75," počítal Ladík. "Na lípě vyrostlo 75 žaludů," ohlásil výpočet.
"Chyba lávky. Na lípě nevyrostl ani jeden žalud, neboť žaludy na lípě nerostou. To už bys mohl také věděti," smál se děd.



1914 ?/Konrád
"Pan učitel chtěl posadit 11 žáků do deseti lavic," začal dědeček. "Jak to udělal, aby v každé lavici seděl jen jeden chlapec?"
"To není možné," zvolal Ladík.
"Tedy se dívej, jak to učinil!
Nejprve posadil do první lavice dva žáky. Do druhé lavice dal třetího, do třetí čtvrtého a tak dále, až do lavice deváté desátého chlapce. Tak zbyla ještě jedna lavice prázdná, do které pak posadil jednoho z těch prvních dvou, to jest jedenáctého. Teď vidíš, že to je možné."
"No, takhle!"



1914 Stan. Hakl/Konrád
Ladík byl sběratelem poštovních známek. Jednou obdržel kdesi vzácnou známku a poněvadž ji nedovedl určiti, přišel k dědouškovi.
Děd však nikdy toho sportu nepěstoval. Ale nepřiznal se. Nasadil si brejle na špičku nosu, známku všelijak obracel a prohlížel, až najednou povídá:
"To se pozná."
Položil známku na stůl, vyndal z kapsy krabičku zápalek, jednu zápalku vyňal a přivřev její hlavičku do krabičky, podal Ladíkovi, řka:
"Podrž krabičku pěkně rovně před sebou. To se pozná." Z druhé kapsy vytáhl měchýř s tabákem, dvakrát jím klepl o stůl, rozvázal, důkladně si nacpal, zkusil ústy, zdali dýmka táhne, vzal Ladíkovi krabičku z ruky, škrtl zápalkou, zapálil si, zabafal a pak zase krabičku podal chlapci.
Pohodlně natáhl nohy před sebou a modravé obláčky dýmu pouštěl do vzduchu: na hocha se již nepodíval.
"Dědečku," ozval se po chvíli Ladík nesměle, "co se to vlastně pozná, když tak ty zápalky držím v ruce?"
"Co se pozná?" šibalsky usmíval se staroušek. "To se pozná, že si z tebe tropím šašky."
"Ale, zas už?"



1914 Stan. Hakl/Konrád
"Prosím vás, dědečku, jak daleko je asi z Prahy do Kolína?" tázal se Ladík.
"Tak asi 16 hodin pěšky a povozem, řekněme, dobrých 8 hodin," odpověděl stařec. "Ale znal jsem v Praze kočího, který tutéž cestu vykonal jednou s koňmi za Hodinu."
"Za hodinu? Není možná," trnul chlapec, "to museli tenkrát běžet koně s větrem o závod."
"Nikoliv, jeli tak jako jindy. ? Ale to bylo tak. Do Kolína jezdíval dvakrát týdně kočí jménem Hodina. Když však jednou onemocněl, dojel do Kolína za Hodinu kočí jiný."
"Teď se již nedivím," řekl Ladík.



1914 Stan. Hakl/Konrád
"Pozor, děti," povídá dědeček, "co je to? Ráno si tím zuby čistíváme, v poledne tím jídáme a večer před spaním si to klademe pod hlavu."
Tahle hádanka děti překvapila. Něčím jísti, zuby si čistiti a na tom dokonce spáti, to zde přece ještě nebylo.
Proto dychtivě očekávaly od dědečka rozluštění.
"Vy jste mi pěkní mudrci," řekl děd. "První jest kartáček na zuby, druhé lžíce a třetí polštář."
"Tohle já také věděl," chlubil se Ladík.
"Ale nepověděl," dodal staroušek.



1914 Stan. Hakl/Konrád
Se zamračeným čelem vstoupil jednou dědeček k dětem do světnice a zvolal:
"Kdybych měl revolver?"
"Koho byste zastřelil?" přerušily ho děti.
"Kdybych měl revolver," opakoval dědeček, "prodal bych jej a za stržené peníze koupil bych si něco užitečnějšího."
A čelo jeho se vyjasnilo.



1914 Stan. Hakl/Konrád
"Když už jsi teď takový rozumný a způsobný student, Ladíku, tak mi pověz, kterou rukou si utíráš nos," vyzvídal dědeček.
"Pravou, rozhodně pravou," tvrdil hoch.
"Já kapesníkem, rozhodně kapesníkem," vysmál se staroušek lapenému studentovi.



1914 Stan. Hakl/Konrád
"Hádejte, děti, co je to," volal dědeček, vcházeje do světnice. "Je to modré, uvnitř to má pecku a běhá to po dvoře."
"Švestka," měly děti na jazyku, ale to "běhání po dvoře" je zarazilo.
Hádaly a hádaly, ale marně. Tak se tedy poddaly.
"To je naše housátko. Nejprve spolklo pecku, pak spadlo do modré barvy a teď běhá po dvoře. Pojďte se podívat!"



1914 ?/Konrád
Dědeček nakreslil křídou na stole čtverec, uprostřed udělal tečku a povídal: "Ve válce balkánské tady tou tečkou označený bulharský voják byl náhle ze čtyř stran obklíčen. Zde byla vysoká zeď mohutné pevnosti, tu naproti valil se dravý proud rozvodněné řeky Marice, v pravo zuřil děsný požár zapálené vesnice a tuhle od levé strany byly naň namířeny hlavně tureckých pušek. A teď mi pověz, hochu, kudy dostal se náš hrdina z tohoto nebezpečného místa!"
"Patrně tudy přes zeď," mínil Ladík.
"Tu bez žebříku nemohl přelézti," odporoval dědeček.
"Vrhl se tedy do vody."
"Životem byl by zaplatil tuto odvahu."
"Proběhl tudíž trosky hořící vesnice."
"I tam číhala na něho jistá smrt."
"Nuže, nezbývalo mu než hnáti se proti přesile Turkův a vybojovati si bodákem východ z nebezpečí."
"I to bylo marné. Jistě byl by býval zastřelen."
"Tedy povězte, dědečku, co učinil," zvolal již netrpělivý Ladík.
"To kdybych, chlapče, věděl, nepotřeboval bych se ptáti tebe," smál se staroušek.



1916 Stan. Hakl/S_M_Lomoz
Dědeček vrátil se s Ladíkem s procházky. Pes Barik přiběhl jim naproti.
„Víš-li, Ladíku, proč náš Barik kroutí ocasem?“ zeptal se dědeček.
„Protože má radost,“ povídal Ladík.
„Ne,“ popřel děd.
„Tedy proč?“
„Protože nemůže ocas kroutiti Barikem,“ smál se dědeček.



1916 V. Špidlen/S_M_Lomoz
„To je asi těžké, dědečku, chodit po provaze!“ vyzvídal Karlík, jenž byl nedávno v cirkuse.
„No, to já taky dovedu!“ prohodil děd.
„Jistě?“ divila se vnoučata.
„Toť se ví! Ladíku, přines provaz a natáhni po podlaze. Uvidíte, jak po něm budu chodit!“ rozkazoval s úsměvem.
„To bychom taky dovedly!“ smály se děti.



1916 V. Špidlen/S_M_Lomoz
Jednou Ladík chtěl dědečkoví oplatit čtveráctví i optal se ho: „Dědečku, jestliž víte, kolik let trvá celá věčnost?“
Ale bystrá hlava byl ten děda! Nedal se zmásti, jak si myslil Ladík.
„Ceá věčnost trvá právě tak dlouho jako půl věčnosti!“ odpověděl.
„Hm, to je taky pravda!“



1915 Stan. Hakl/Mike_Wazowski
"Teď zase něco z přírodopisu, Ladíku?" oznamoval dědeček.
"Kde má ryba ocas?"
"Vzadu," vyhrkl Ladík.
"Ve vodě, chytráku," smál se staroušek.



1915 Stan. Hakl/Mike_Wazowski
"Považte,děti, soused Potměšil přišel v lese o oko," povídá dědeček.
"Ach," vzdychly děti. "A bolelo ho to?"
"I nebolelo."
"A jak se to stalo?" tázal se Ladík.
"Potměšil si v tom křoví políčil drátěné oko na zajíce, hajný je nejspíš zpozoroval a odnesl," vysvětlil staroušek.
"Hmmm."



1915 Stan. Hakl/Mike_Wazowski
"Voda se skládá z vodíku a kyslíku," učil se Ladík chemii.
"A z čeho se skládá uhlí?" přerušil ho děd.
"Tomu jsme se dosud neučili," povídal Ladík.
"Avšak mohl bys to také věděti," tvrdil staroušek.
"Tak z čeho tedy, dědečku?"
"S vozu."



1901 Ed. Týnek/Dadel
Dědeček: "Položím na podlahu šátek a stoupnu si na jeden cíp; ty, Láďo, si stoupneš na druhý cíp, a přece na mne nedosáhneš." "Že dosáhnu, dědečku," jistil Ladík. "Tak budeme vidět." Děd otevřel dvéře, položil přes pražec šátek a dvéře zase zavřel. "Tak si stoupni na šátek, Láďo;" pak otevřel dvéře a sám stoupl na druhý konec šátku, který byl na druhé straně za dveřmi.



1915 V. Špindler/Mike_Wazowski
"S válkou jde ruku v ruce bída a hlad," začal dědeček. "V Srbsku také již i děti jedí."
"Děti?" žasli dědečkovi malí posluchači."Velké či malé?" vyzvídali.
"Velké i malé. Čím větší děti, tím více jedí, tak jako u nás," povídal staroušek a s úsměvem se zadíval na Ladíka, který právě na notném krajíci zkoušel ostří svých bílých zubů.



1915 Stan. Hakl/Mike_Wazowski
Děti stály u okna a zamlkle se dívaly, jak venku prší.Pojednou přerušil ticho dědeček otázkou : "Zdalipak víte, děti,že prší také někde na horu?"
"To není možná," divila se vnoučata.
"I ano," smál se dědeček, "neboť prší-li někde na údolí,na pole,prší také jistě na horu."
Láďa se ťukal do čela, že neuhodl tak snadné hádanky.



1915 Stan. Hakl/Mike_Wazowski
Dědeček dal dětem hádanku : "Je to bílé,má to kopyta a žíněný ocas,ale neběhá to, nechodí a ani neskáče."
Z počátku zdálo se , že mají děti rozřešení na jazyku, ale když dědeček hádanku dokončil, byly i ony s rozumem v koncích.
"Co je to?" poddávaly se posléze.
"Kůň bělouš, chytráci," řekl děd.
"A ten, že neběhá, nechodí a neskáče?", ironicky usmíval se Ladík.
"Ovšem, je-li zabitý,neběhá a neskáče."
"A tak, to je zabitý bělouš."



1899 Lud. Tesařová/Trisolde
"Co se ti stalo, Ladíčku, že máš zavázané očko," ptal se dědeček. "Mám tam ječné zrno," řekl Ladík a již nabíral k pláči. "No, snad bys neplakal? To není nic hrozného - ani je skoro vidět není! To já jsem dnes viděl chudáčka starého koně, a ten měl větší ječné zrno a na nose k tomu!" "Ale dědečku, ječné zrno snad nebývá na nose," namítl Karel. "Divná věc, ale stalo se, hochu, stalo se, kůň je měl jistě na nose! A abyste věděly, já jsem mu od něho pomohl!" "A bolel ho to, dědečku?" ptal se Ladík. "Ani dosť málo," odpověděl dědeček, "řekl jsem: - Čáry - máry - fuk - dotkl jsem se zrna a nezbylo po něm na nose památky." "A jak to?" "No, shodil jsem je na zem - bylo to ječné čili ječmenové zrno, které se připletlo mezi oves a náhodou koni na nos se přilepilo!"
Děti se smály, jak je dědeček zase vyvedl! Ale tu povídá Ladík: "Však my pro vás, dědečku, taky něco máme, dáme vám hádanku." "Nu tak tedy, už poslouchám," usmíval se dědeček. Ladík si klekl na židli, aby byl dědečkovi blíž, a povídá: "Dědečku, co to je? - Když to leží, křičí to, když to zvedneš, mlčí to!" "Ale, tak to není," řekl dědeček, "to se říká obráceně: "Když to zvedneš, křičí to, když to leží, mlčí to!" "Ne, ne, dědečku," volaly všechny děti, "to je naše nová hádanka!" A dědeček ne a ne uhodnout! "Poddáte se?" smál se Láďa. "Poddám," přikývl dědeček. Láďa zapomněl, že klečí na židli, radostí nad tím, že dědeček neuhodl, vyskočil a chtěl volati s ostatními: "Naše miminko je to" - ale bác - už ležel pod stolem a plakal! Dědeček se shýbl, zvedl ho a povídá: "Ba není to jenom miminko!" Láďa udivením přestal plakat, a dědeček dodal: "Láďa je to také! Když ležel, křičel - zvedl jsem ho, - a už mlčí!" Láďa koukal chvilku na dědečka, pak ho chytil kolem krku, i ostatní děti se smíchem sesypaly se všecky na rozmilého dědečka - inu zrovna jako mouchy na med!"



1899 B. V. Šilha/Trisolde
Děti, dnes budem počítat! Vašíček dnes ráno viděl kuřata schovávati se pod kvočnu a divil se pojednou, že má tolik nožiček. Vašíček ještě neumí počítat, ale Mařka chodí do třetí třídy, ta to snadno vypočítá. "Kolik je kuřat?" ptá se chvatně Mařka. - 14, povídá dědeček. - "Hm, toť snadný počet (2 x 14 + 2 = 30) dvakrát 14 a dvě je 30. Měla tedy kvočna třicet nožiček." Karlík, studující druhé třídy (ale té malé), podívá se na dědečka, jak se usmívá, kroutí hlavou (sám je slabý počtář) a praví, že se Mařka mýlí, což dědeček dotvrzuje. Mařka si vezme křídu a na stole počítá a dokazuje, že ona má pravdu. Počítá, počítá - až pojednou Vašíček koukne oknem na dvůr a náhodou na kvočnu, rozhodne: "Dedectu, tvocna má dvě nozicty." - Za to dostal pětník, ale musil padesátkrát říkat kvočna (nikoliv tvocna), poněvadž šišlal.



1899 Václav Podřipský/Trisolde
Kolumbovo vejce
"Čemu jste se dnes naučily?" tázal se dědoušek dětí, které přišedše ze školy kolem něho se shlukly, aby zase něco nového jim pověděl.
"Dědoušku," hlásil se hned za všecky k slovu Ladík s radostí, že opět bude moci s vědomostmi svými se pochlubiti; "dnes pan učitel vyprávěl nám o slavném objeviteli Ameriky ? Krištofu Kolumbovi."
"Ale, ale, to je hezké," liboval si děd. "A zdaž také při tom pověděl vám příběh o pověstném jeho vejci?"
"Ano, ano." - Jedenkráte Kolumbus, vrátiv se ze své prvé výzkumné cesty do Španěl, aby královně Isabele kastilské věrné zprávy dal o zemi nalezené, kráčel nádvořím sídelního hradu, jsa hlubokými myšlenkami zaujat. Ze snění vytrhlo jej několik dvořenínů, v hlučný hovor zabraných. Kolumbus nepozorovaně obrátil se k nim, i zaslechl tato slova: "... to bychom byli také dovedli zemi objeviti a získati si milosť královny, kdybychom měli nutných k tomu prostředků... !" - Poznav, o koho zde běží, tiše se vzdálil a umínil si je za jich závist potrestati: Dal přistrojiti hostinu, k níž všeckny účastníky hovoru pozval. Na stůl mezi jinými pokrmy přinesena též vejce. I tázal se, zdaž by někdo dovedl postaviti vejce na špičku. Ač všichni se o to pokoušeli, přece žádný to učiniti nemohl. Tu Kolumbus vzal vejce a trochu na stůl je naraziv, bez obtíže před udivenými dvořany na stůl je postavil. - "To bychom byli také dovedli, kdyby... " vymlouvali se. - "Ano, nyní dovedl by to každý. Proč však dříve jste tak neučinili? - K tomu bylo třeba důvtipu, který člověku, jenž chce nové země hledati, chyběti nesmí!" A dvořenínové zahanbeni, druh po druhu ze síně se vytráceli, a nikoho již nenapadlo mluviti nerozvážně o výzkumech Kolumbových."
"Dobře, dobře, Ladíku," pochválil jej děd, když hošík vypravování ukončil; "když tak pěkně vše jsi si zapamatoval, okáži ti také vejce Kolumbovo, které všakmůžeš překotiti, a přece do původní své polohy zase se vrátí, - což s vejcem svým Kolumbus učiniti nemohl." A vzav syrové vejce, malými dvěma otvory obsah vyfoukl, jeden pak zalepil, a druhým roztopené olovo vlil do vnitra. Když olovo vychladlo, vejce v jedné poloze se ustálilo, a byť i děti všemi směry je klonily, vždy totéž postavení zaujalo.
Děti nedovedly si nijak úkaz ten vysvětliti; jen Ladík chvíli přemýšlel, a po té pravil k dědovi:
"Dědoušku, viď, že jest to asi totéž, jako figurky z duše bezové, které jsouce na jedné straně obtěžkány, vždy částí tou dolů se obracejí!?"
"Ano; úkazy tyto ? vejce i figurky ? jsou jedno a totéž; liší se toliko způsobem zatížení: Tam tíží olovo uvnitř, zde těžký předmět, obyčejně hřebík se širokou hlavičkou, vně. Obé však řídí se věčným zákonem přírody, že těžké vždy snaží se dolů dostati, ponechávajíc vyšší místa předmětům lehkým"



1899 St./Trisolde
Zář velké lampy rozlévcala se po světnici, vánoční stromek tonul v jasu světel svíčiček.
Kolem stolu, pokrytého bělostným ubrusem, shromážděna byla veškerá rodina, maličkého Slávka nevyjímaje.
"Dnes ukáži vám," pravil dědeček, "že dovedu i oheň jísti," a hned přistoupil ke stromku, zapálil o hořící svíčičku jinou, již vyňal z kapsy. Svíčička dědečkova zahořela jemným plamenem, ale ne na dlouho. Dědeček vložil ji do úst, a ? za chvíli, když je otevřel, nebylo po svíčičce ani stopy. Děti se divili, přemýšleli, kterak dědeček věc navlekl, ale neuhodly. ? Prozradím ti, čtenáři, kterak kousek ten provedl! Svíčička nebyla z vosku, nýbrž z jablka, knot pak její bylo jádro ořechové. Dědeček totiž vyřízl z jablka sloupek svíčce podobný, a do něho - zasadil knot, jejž z jádra ořechu vlašského vyřízl. Ježto jádro ořechové má hojně oleje, dal se knot z něho upravený snadně zažehnouti. Dědeček, vkládaje hořící "svíčičku" do úst, zhasil plamen a pak "svíčičku" rozkousal. Kdo by chtěl po dědečkovi "pojídání hořících svíček" provésti, dbej, aby knot dlouho nehořel a se nerozpálil, neboť potom mohl bys si snadno ústa popáliti.



1899 ?/Trisolde
Něco ze "stavitelství".
"Na konce tří srázných a strmých skalisek přišli tři muži s prkny tak, tek že to asi takto vyhlíželo: (Viz obr. 1) Měli totiž cestu, přes tato skaliska, a protože tam nebylo můstku, vzali si s sebou prkna, by si usnadnili přechod. Ale shledali, že jejich prkna jsou tak krátká, že prkno muži na skalisku "I" nedosahovalo ani na skalisko "II", ni na skalisko "III". Právě tak to bylo u druhých dvou. Co myslíte, jak si pomohli?"
Nevěděli jsme. Najednou vykřikl Karlík: "Již to vím!"
"Snad jako to kreslení jedním tahem?" Žertoval dědeček.
"Ne, opravdu to vím!"
Byli jsme žádostivi "Jak tedy?"
"Vrátili se domů pro delší prkna!" Dědeček se smál: "To snad vy byste byli tací hrdinové, že byste se vrátili domů. Ti mužové to udělali kratšeji."
"Položili prkna přes propasť asi takto: (Viz obr. 2) A přešli pohodlně. A nemusili se přece vracet - Karlíku - viď?"
Abychom to lépe poznali, dědeček nám to vyložil na sirkách, které takto položil přes sklenici. A věru - jak jsme seznali - byl to můstek pevný.




1899 Ed. Kučera/Trisolde
"Ještě něco, dědečku," žebronili jsme.
"Budeme tedy počítat. Láďo napiš pod sebe tři trojky - jestli to totiž dovedeš!"
"Abych nedovedl!" smál se Láďa.
"Uvidíme, uvidíme" řekl dědeček, a Láďa psal:
3
3
3
"Vždyť nejsou pod sebou, ale na papíře!" zasmál se dědeček.
"Vidíš, to jsem si přec jen o tobě nemyslil, že nedovedeš napsat pod sebe tři trojky!"
"Dědečku," řekl Ladík, "já něco dovedu zase, čeho vy nedovedete!"
"To není pravda," vřískala Lidka, "dědeček umí všecko, všecko!"
"Tedy nám to ukaž, čeho já nedovedu!" řekl dědeček s úsměvem.
A víte, co udělal Ladík? Rozčechral si svoje černé vlasy! A od té doby už uběhl hezký čas, co si dědeček čechral naposled vlasy!



1899 ?/Trisolde
Poštovní známka na stropě.
"Možno-li přilepiti poštovní známku na strop, aniž byste tam rukou dosáhli, nebo na něco vystoupili?" ptal se dědeček. "Snad ano," škemral Ladík, "ale my toho nevíme".
"Nu tak tedy vezmete starou známku s psaní a vypůjčíte si od dědečka potajmu zlatník, poprosíte divákův, aby na chvíli odešli, ale aby měli pozor, kde stoly neb židle stojí, že se jimi ani nehne. Nyní známku navlhčíte na té straně, kde je lepidlo, položíte na zlatník, stranou navlhčenou vzhůru. Pak vezmete zlatník na ruku takhle (viz. obr.) a pozorně vymrštíte do výše, aby zlatník se známkou dotkl se vodorovně stropu. Takhle zlatník odpadl, ale známka zůstane přilepena. Trefíte to?"
"Budeme se cvičiti, dědečku," volaly děti.
"A zlatník vraceti nemusíme?" ptal se šelmovsky Ladík.




1899 ?/Trisolde
"Děti," řekl dědeček - "kdo umí napsati tisíc?"
Vyjímaje malého Karlíka, dovedli to všichni hoši.
"Z kolika číslic se skládá 1000? - " ptal se dále dědeček.
"Ze čtyř" - odpověděly děti.
"Kdo by jej dovedl napsat pěti stejnými číslicemi?"
"To není možné, dědečku!"
"Ba je, děti!"
Dědeček vzal do rukou tabulku Karlíkovu a napsal tisíc takto:
999 9/9.
Děti arci se smály, že toho nedovedly uhádnouti.
Dám vám tedy snadnější otázku" - řekl dědeček. - "Pepíčku, vezmi tento proutek do pravé ruky. A teď ruce roztáhni. Teď si představ, že se ti ruce v ramenech a v loktech neohýbají, jen prsty mohou se ti pohybovati; proutek máš teď v pravici - jak ho dáš do levé ruky?"
"To nepůjde, dědečku."
"Ale půjde."
"Kdybych směl ruce k sobě složiti, pak ano; ale když v ramenech jimi nesmím pohnouti, nepůjde to." "Ba jde to i tak."
Děti nemohly toho uhodnouti.
"Povím vám to tedy" - řekl dědeček; - "rukou nesmíš ohnouti ani v ramenech ani v lokti, viď, ale v pasu otočiti se smíš. Tento stolek je právě tak vysoký, že ti po ruku dosahuje. Položíš tedy hůlku na stůl. Teď se otočíš a levou rukou ji uchopíš."
Tak arci to Pepíček již dovedl.



1899 ?/Trisolde
S čím si zahrajeme?
Jednoho zimního dne, když brzo nastal večer, seděly děti smutně ve světnici.
"Proč si nehrajete?" ptal se dědeček.
"A čím bychom si hrály?" odpověděly děti, - "panáci nás již omrzeli, stavebnice a kostky též."
Což je možná hráti si jen s panáky a s kostkami?" ? děl dědeček; - "vždyť hráti si můžete se vším! Vidíte, tu je kus čistého papíru. I s tím lze celý večer si zahráti."
Dědeček měl v ruce čtvereček papíru.
Dědeček vzal do rukou nůžky a rozstřihl papír na čtyři kusy, jak na tomto obrazci jest znázorněno tečkami.
"Kolik tříhranných kusů jsem z tohoto čtverce učinil?"
"Čtyři kusy."
Dědeček zamíchal ústřižky na stole a řekl:
"Zkuste je opět složiti do čtverce, jak byly dříve."
"To je lehké!" ? odpověděly děti.
A přece žádný z nich nedovedl je rychle složiti, ba ani dědeček toho hned nedokázal.





1899 ?/Trisolde
Kolo Ardělovo.
Děti, dnes je pěkně, řekl dědeček. Pojďme na dvorek, ukáži vám kolo prince Arděla. Když byl princ Arděl tak malý jako vy, sedl si jednoho hezkého jarního dne smutně a zarmouceně do koutka.
"Ten hoch je nemocen," pravila královna.
"Bude potřeba poslati pro lékaře," odvětil jí král
. Poslali tedy pro doktora. ? Doktor brzy přišel. Prohlédl prince, podíval se mu na jazyk, zkoumal jeho tepnu a nakonec řekl: "Princovy nemoci není třeba se strachovati; uzdravím ho hned, jenom mě pusťte s ním na dvůr."
Malý princ šel tedy s doktorem na dvůr. Doktor vytáhl kus papíru asi jako dlaň velký a řekl:
"Malý princi, udělám vám větrní kolečko."
"Jaké je větrní kolečko?" tázal se malý princ.
"Uvidíte hned," odvětil doktor.
Při tom vytáhl nůžky a udělal z papíru takovéto kolečko: (Obr. 1)
Uprostřed kolečko rozstříhal ve tvaru hvězdy a jeden zoubek zahnul pak na pravo druhý na levo. Asi takto:
Sotva pak doktor kolečko toto kolmo na zem postavil, počalo se hned po větru otáčeti. A utíkalo, utíkalo.
Malý princ se smál větrnému kolečku. Celý den za ním pobíhal.
Večer pak vrátil se zdráv a červený a jedl nudle s tvarohem s takovou chutí, že radosť bylo na něj se dívati.
Nemoc princova nebyla nemocí, byla to nuda.
No, děti, udělejme si větrní kolečko.





1906 Ant. Pochop/Melly
Děti seděly u stolu a hrabaly se v papírech. Stanislav měl před sebou mapu Čech.
"Stanislávku, zda víš, jak daleko je od nás do Prahy?" ptá se dědeček.
"Do Prahy? Hned, jen změřím." - A vzav měřítko odhadl: "Devadesát kilometrů."
"A jak dlouho by od nás člověk šel do Prahy?"
"Dvanáct mil, to jest 24 hodin."
"A jak dlouho by šli dva?"
"Dvanáct hodin!"
"Oho!"
"Půl ze 24 jest ---"
"I ty Kubíku, vždyť oni se povedou!"
"Hmmm! to jsem měl vědět---"



1910 Stan. Hakl/Konrád
O výročním trhu ve městě koupila maminka Ladíkovi pěknou foukací harmoniku. Hoch po celý den na ní foukal, až se hory zelenaly.
"Ale vidíš, chlapče," řekl dědeček, "jak tě tak poslouchám, pozoruji, že přece jen na foukací harmoniku nemožno tak snadno zahráti všecky písničky jako na harmoniku tahací."
"Škoda," zasteskl si Ladík, "také bych chtěl míti raději tahací."
"No, víš," povídal dědeček, "když bys si přál, mohl bych ti z téhle foukací harmoniky udělati dobrou tahací."
"Tak tedy, dědečku, to bych chtěl! Prosím vás," a nepřestal prositi, dokud dědeček se nepustil do práce.
"Nuže hleď!" začal dědoušek, vyloviv z kapsy u vesty kousek provázku, přivázal jej na foukací harmoničku, rozběhl se po světnici a tahaje ji po zemi, smál se: "Tady máš harmoniku tahací."
"Hm, takovouhle," mračil se zklamaný Ladík, ale hned potom dobrý nápad tvář jeho vyjasnil.
"A já umím, dědečku, udělati z tahací harmoniky foukací," zvolal.
Odvázal provázek, přiložil nástroj k ústům a zase spokojeně hrál a hrál.



1910 ?/Konrád
Děti přiběhly ze školy, a Láďa vypravoval dědečkovi, že se učili o železe. "A zda-li pak vám také pan učitel řekl, co jest železo?" - "Kov, kov," volaly děti. "Na a znáte nějaký kov, jenž jest tekutý?" - "Rtuť," odpověděl hbitě Láďa. "No, již vidím, že všechno znáte. Ale poslyšte! Já znám věc, která teče a přece není tekutou. Hádejte, co to je!" - Děti se zarazily a tu Láďa zvolal: "Již to mám, je to roztavené železo." - "Chyba lávky," smál se dědeček, "což pak roztavené železo není tekuté?" - Matka se k tomu namanula a mínila, že to bude kus dřeva, plovoucího po vodě. - "Ale, ale," usmíval se děda, "to jste mně pěkná hospodyňka, ani vy to neuhodnete?" Děti hádaly, ale nedohádaly se. "Vždyť je to děravý škopek," vybuchl dědeček a smál se, až se za boky popadal.



1910 Stan. Hakl/Konrád
Ladíkovi ztratilo se držátko. V perečníku nebylo, na okně, na stole ani pod stolem - nikde po něm památky. A Ladík ho právě nutně potřeboval. Všecko všudy již prohledal, děti, matky i dědečka se po něm doptával.
"Počkej, hochu," povídá dědeček. "Jaké bylo to držátko?"
"Červené," odvětil hoch v radostné předtuše, že mu dědeček o něm poví.
"Červené? Hm, kdyby bylo černé, bylo by tu jedno. Neměl bys teď toho ani onoho," těšil děd vnuka.



1910 Stan. Hakl/Konrád
"Po mnoho let chodíval k nám čistit komíny starý, dobrácký kominík," vypravoval dědeček. "A ten pokaždé v čistém a úplně bílém obleku vlezl?"
"Do komína?" vyhrkl nedočkavý Ladík.
"Ba ne. Do postele," dodal s úsměvem staroušek.



1910 P./Konrád
Zdvořilost i při smrti
Dědeček vypravuje: "Můj nebožtík strýc byl nejzdvořilejší člověk na světě.
Jednou jede po Dunaji, a loď se ztroskotá. Všichni cestující zahynou - a můj strýc jest blízek' smrti. Ještě jednou vyplave a volá: 'Páni a dámy, mám čest vám všem zdvořile se poroučeti!' - a utopí se."



1910 Stan. Hakl/Konrád
Ladíkovi spadla pod stůl tužka. A když tam pro ni vlezl, povídá dědeček: "Ačkoliv jsi takový hrdina, Ladíku, přece tam nevydržíš seděti, co já uhodím pěstí třikrát na stůl." "No, to bych málo snesl," ozval se z pod stolu Ladík. "Jen uhoďte, dědečku." A dědeček uhodil. "Jedna!" povídá, a hoch se ani nepohnul. "Dvě!" udeřil po druhé, vstal od stolu a vytratil se ven. Sedl si venku na zápraží, zapálil dýmku a spokojeně pouštěl obláčky modrého dýmu do vzduchu. "No tak," povídá zatím Ladík, "uhoďte potřetí, dědečku!" Když se však nikdo neozval, vystrčil z úkrytu hlavu, rozhlédl se po světnici a nespatřiv nikoho, věděl hned, proč neuhodilo. To by se pod stolem na třetí ránu načekal.
Tušil již předem dobře, jak ho dědeček venku s úsměvem uvítá.



1910 Stan. Hakl/Konrád
Dědeček si ze všeho nejraději zakouřil. Hořící dýmka byla jeho nejmilejším potěšením. Děti se rády dívaly na modré kroužky dýmu, jež z úst vypouštěl, chytaly a navlékaly je na prsty, až se ve vzduchu rozplynuly. O velkých svátcích kouřival dědeček doutník. A když tak někdy dětem pro radost vypustil kouř nosem, rozesmál děti srdečně. "Ještě jednou, dědečku," žebronily pak dlouho.
"Což nosem," povídá jednou staroušek, ale i uchem dovedu kouř pustiti."
"Ukažte, dědečku, ukažte," chytaly se děti, s uší jeho očí svých při tom nespouštějíce.
Dědeček tedy zabafal, uchopil na stole stojící džbán a uchem jeho profoukl kouř, až se děti zakuckaly.
Dědeček to, pane, dovede.



1924 Stan. Hakl/S_M_Lomoz
Dědeček byl u dcery v Praze na návštěvě. Seděl uprostřed klubíčka svých vnoučků, když se náhle zvenčí ozvalo hlasité: „Cing, ciling, cililing.“
Zvedl prudce hlavu, poslouchá a povídá:
„Na copak to zvoní?“
„Na popel,“ poučovaly děti.
„N a p o p e l? I heleďme! U nás v Makotřasích pořád ještě zvoní n a z v o n e c.“



1924 Stan. Hakl/S_M_Lomoz
„Dnes stěžoval si mně pan farář, že už i on má svou duši v pekle.“
„V pekle? Opravdu?“
„Opravdu. Jedu vám, povídá, dědečku, ze sousední vsi na kole, na silnici vjedu na hřebík a tu máš, čerte, kropáč, a duše u kola v pekle. Slepovati jí už nelze, a tak musím zítra do Prahy pro novou.“



1915 Stan. Hakl/Mike_Wazowski
Matka posílala Ladíka ke kupci pro skořici.
"Víš-li pak,Ladíku,jaký jest rozdíl mezi skořicí a syrečkem?" volal dědeček za chlapcem.
"Nevím," obrátil se Ladík ve dveřích a tázavě se zahleděl na děda.
"Nevíš?Pak měj dobrý pozor,aby ti kupec nedal místo skořice syreček."
Bez odpovědi zmizel Ladík ve dveřích.



1915 Stan. Hakl/Mike_Wazowski
"Když jsi tedy takový počtář,Ladíku,tak ještě jeden případ. Je-li kožené jablko za dvouhaléř,co se může dáti za kožený klobouk?"
Příklad byl Ladíkovi velikým otazníkem.
"Co se může dáti za kožený klobouk?" přemýšlel.
"Inu třeba péro,stuha,nebo kytka,jak kdo chce," rozřešil to dědeček.



1915 Stan. Hakl/Mike_Wazowski
"Tak co jest pořád nového,Ladíku?" uvítal děd vnuka vstupujícího do sednice.
"Nového?Nevím," řekl hoch čekaje,že se zas od dědečka něco nového doví.
"Nový Bydžov, Nová Paka,Nové Město....." vypočítával deděček,zatímco Ladík se ohlížel již po zeměpisném atlase,aby tam také ještě něco Nového nalezl.



1915 Stan. Hakl/Mike_Wazowski
"Počítej dobře,Ladíku," napomínal dědeček chlapce k pozornosti.
"Měl jsem v kapse 27 haléřů. 8 haléřů dal jsem za tabák a 19 haléřů jsem ztratil. Co jsem měl v kapse?"
"8 + 19 = 27," počítal Ladík.
"V kapse jste neměl nic, dědečku," zněl výsledek.
"I měl, hochu, měl."
"Není možná," divil se Ladík. "Co jste tam tedy měl?"
"Díru," smál se staroušek.



1913 ný/Mike_Wazowski
Jak se chytají vrabci
"Dědečku, ti vrabci dělají venku ráno takový strašný rámus, že nemohu spát.Já bych tu holotu hned všecku pochytal.Poraď!"
"Nic snažšího,Karlíku. - Vezme se pytel,nahoře se dá nad něj malá tyč a pod tu se pověsí. Na tyč posadíme vrabce.Za chvíli přiletí druhý,třetí,až je jich plná tyč.Potom přiletí ještě jeden.Jeden musí uhnouti - a spadne do pytle.Protože noví vrabci pořád a pořád přilétají a ostatní uhýbají, plní se pytel rychle.Když se vychytají vrabci z jedné ulice,jde se do druhé a loví se pořád."



1913 Stan. Hakl/Mike_Wazowski
Dědeček pomáhaval často dětem, když se do školy oblékaly.
"Za mých mladých let," povídá jednou "musili nositi chlapci červené šle."
"Červené?A proč?" táže se Ladík.
"Aby jim nepadaly kalhoty," poučuje děd lapeného vnuka.



1913 Stan. Hakl/Mike_Wazowski
"Škoda," povídá dědoušek, "že již na Václavském náměstí brusič břitvy nebrousí."
"A kde je teď brousí?" vyzvídá Ladík.
"Na bruse," vysvětluje dědeček.



1913 Stan. Hakl/Mike_Wazowski
"Tak dnes jest našemu Ladíkovi tedy 13 let," praví dědeček v den chlapcových narozenin."Víte-liž, děti,co se děje černochovi, když mu je 13 let?"
"Nevíme, povězte nám, dědečku," volají děti.
"Jde mu na čtrnáctý," smějě se staroušek.



1913 Stan. Hakl/Mike_Wazowski
"Co všechno již lidé vynalezli." začal dědeček. "Když jsem byl posledně v Praze, viděl jsem i hůl s gramofonem."
"Hůl s gramofonem?", žasly děti. "A ta hůl hrála?" vyzvídaly.
"Gramofon hrál, hůl ležela vedle."povídá s úsměvem dědoušek.



1910-11 Stan. Hakl/Melly
Dnes nebylo Ladíkovi do smíchu. Rozbolely se mu zuby a to, jak známo, přestává každá legrace.
I dědeček ho litoval. "Tyhle zuby," povídal, "mnoho dětí již vyplatily. Dobře, že já dávno žádných nemám."
"A proč jste, dědečku, nedal si udělati zuby umělé?" namítla Mařenka.
"Také jsem je měl, dítě, ale ty mně zarostly."
"Zarostly?" divily se děti. "A jak to?"
"I nechal jsem se jednou stříhat našemu kováři, a ten mně udělal na hlavě nůžkami tolik zubů, že jsem se pak po několik neděl styděl smeknouti čepici, dokud mi zase nezarostly."



1910-11 Stan. Hakl/Melly
Dědeček, prohlížeje Ladíkovu školní zprávu, povídá:
"Když jsi, Ladíku, takový chlapík, že máš z mluvnice jedničku, pověz mi, říká-li se správně 7+5 jest 13 či 7+5 jsou 13." "Rozhodně 7+5 jest 13," prohlásil pevně Ladík.
"Chyba lávky, chytráku! 7+5 jest od jakživa 12," vysmál se děd v počtech lapenému malému gramatikovi.



1918 k./Melly
Dědeček zdržel se s hochy na vycházce. Teprve v pozdním večeru blížili se k domovu. Měsíc v úplňku jasně osvětloval cestu.
"Dobře se to jde, když měsíc tak pěkně svítí," pochvaloval si dědeček. "Nebýti toho, kdo ví, kde bychom bloudili, kdo ví, zda vůbec domů se dostali... Co soudíš, Oldro," optal se pojednou mladšího vnoučka, mrknuv na Láďu, "co je potřebnější, slunce, nebo měsíc?"
"Měsíc; slunce beztoho svítí jen ve dne, když je světla dost," bez rozmýšlení prohlásil malý učenec.
"A co by svítilo ve dne, nebýti slunce?" opravoval bratrovy vědomosti Láďa.



1918 K. Husník/Melly
Dědoušek dopil kávu, pohládl na vnučku, a řekl vyčítavě: "Něco jsi zapomněla, Milčo!"
Dívenka odběhla a v okamžiku podávala stařečkovi sklenici vody.
"Postav jen, umím se napíti, aniž sklenici do ruky bezmu," prohodil děd.
"Vskutku? Ukažte nám to, prosíme - " ozvaly se děti.
Stařeček sklonil se nad stůl, sevřel okraj sklenice ústy a upil maličko.
"No, tohle byste také dokázaly, ne?" s úsměvem ptal se dětí, které jakýs neobyčejný "kousek" očekávaly.



1918 Stan. Hakl/Melly
"A teď zase jednou nějakou početní hříčku," řekl dědeček a vypočítal s Ladíkem tyto dva sloupky násobení:
1 x 91 = 91
2 x 91 = 182
3 x 91 = 273
4 x 91 = 364
5 x 91 = 455
6 x 91 = 546
7 x 91 = 637
8 x 91 = 728
9 x 91 = 819

3 x 27 = 111
6 x 27 = 222
9 x 27 = 333
12 x 27 = 444
15 x 27 = 555
18 x 27 = 666
21 x 27 = 777
24 x 27 = 888
27 x 27 = 999
"Zajímavé, což? Příště něco složitějšího."



1918 Hk./Melly
"Tak bych rád věděl, jak vypadá to tam nad námi," začal jednou dědeček, ukazuje vzhůru.
"Nad oblaky? V nebi?" otázkami vpadly děti, očekávajíce, že dědoušek se rozpovídá.
"Ach, to věděti mám času dost, ale jak vypadají hrušky, které jsme na půdu do sena uložili," rychle končil čtverák.



1918 Stan. Hakl/Melly
Na křižovatce ulic na dolním konci Václavského náměstí, kde projíždí mnoho povozů a vozů elektrické dráhy a procházejí zástupy lidí, koná službu policejní strážník. "Víte-li pak, děti, nač musí tam dávati pozor?" ptal se děd.
"Aby ho nezajeli," řekl pak, když děti pravé příčiny hned neuhodly.



1918 Hk./Melly
"Mnoho a krásných jablek bylo dnes v trhu," povídal dědeček, vraceje se s vycházky, "ale drahota, drahota - "
"A po čem je prodávali?" zajímal se Oldřich.
"Po kilech, po půlkilech - jak kdo žádal, hošíčku."
"Vidíš, zase jsi se připálil," hihňal se Ladík bratrovi.



1918 K.Husník/Melly
Láďa dostal k svátku atlas zvířectva. Děti prohlížely krásné obrázky, Láďa zobrazené jmenoval a vysvětloval. Když knihu odkládal, oslovil jej dědoušek. "Víš jistě, Láďo, že některá zvířata ráda slýchají hudbu, zpěv nebo lichotivý lidský hlas. Někteří ptáci naučí se opakovati celé melodie, pronášeti některá slova, ba i věty. - Znám však ptáka, který na abecedu vrčí. Uhodneš-li, který to?"
"Pták a vrčí?" opakuje vnouček, přemýšleje.
"Věru neuhodnu, poddám se!" doznává po chvíli.
"Vrabec," prozrazuje děd.
"Ah, takhle jste to myslil..."



1918 Hk./Melly
Láďa přiběhl rozradostněn z lesíka.
"Hečte, dědečku, našel jsem hřib!"
"Ukaž, ukaž... Vskutku! Ale v září není hřib vzácností. Já však našel jednou hřib v lednu."
"Nemožno. Žertujete!"
"Nežertuji. Poslechni, jak se to stalo. Je tomu již několik let. Prosinec byl tehdy mírný, zato v lednu přišly kruté mrazy.
Šel jsem se tedy do zahrádky přesvědčit, je-li víno dosti přikryto. A tu spatřím právě pod oknem - hřib... dřevěný hřib, kterého babička při spravování punčoch užívala."
"Hm, takový..."
"A vidíš, babička z něho měla větší radost, než ty z tohoto pravého."



1918 K. Husník/Melly
Dědeček přišel s odpolední procházky. Sváteční klobouk, který vždy v pokoji na určité místo ukládával, položil na židl v kuchyni.
"Jsem to zapomnětlivec nešetrný, klobouk nechám zde!" káral se, sotva k dětem přisedl.
"Uložím vám jej, smím?" ochotně nabízel se Oldřich.
"Ovšem že smíš, ale nepomačkej ho! Nejlépe bude, nevezmeš-li jej ani do ruky."
"Ale potom jej přece nemohu odnésti," zarazil se hoch.
"I můžeš, podívej se," usmál se staroušek. Zvedl židli i s kloboukem a otevřenými dveřmi ji do pokoje přenesl.



1918 K. Husník/Melly
Láďa viděl kdesi rychlokreslíře a nadšeně vypravoval dětem o jeho výkonech.
"Pravda," vmísil se dědeček, "častým cvikem dosahují lidé v různých oborech práce zručnosti až neuvěřitelné. Tak anglický herec - komik Heywod vsadil se jednou se svými přáteli o velký peníz, že udělá za 5 minut střevíc."
"A vyhrál?" nedočkavě vpadl Láďa.
"Vyhrál!"
"Nemožno," pochyboval hoch.
"Zdá se nemožností a přec toho dokázal a snadno. Zul vysokou svou botu, vytáhl nůž, uřízl botě holeň až po kotníky - a střevíc byl hotov."
"Tak ovšem; bota však byla zničena."
"Ale vyhranou sázkou několikráte zaplacena."
"Chytrák."



1918 Stan. Hakl/Melly "Otec rozdělil mezi tři syny 17 koní tak, že nejstarší obdržel polovinu, prostřední šestinu a nejmladší devítinu. Kolik živých koní dostal každý z nich?" dal dědeček Ladíkovi za příklad.
"Není možné," prohlásil Ladík. "17 není dělitelno ani dvěma, ani šesti, ani devíti."
"Poslyš tedy, jak si pomohli," vykládal děd. "Od souseda si vypůjčili jednoho koně, aby měli 18. A tak dostal potom nejstarší 1/2 z 18 koní = 9 koní,
prostřední 1/3 z 18 koní = 6 koní,
nejmladší 1/9 z 18 koní = 2 koně.
Dohromady 17 koní. Samozřejmo, že vypůjčeného koně pak s díky vrátili a bylo dobře. Či nezdá se ti, hochu?" ptal se staroušek zamyšleného Ladíka.



1918 Stan. Hakl/Melly
"Ti naši jsou chlapíci," pochvaloval dědeček, odkládaje noviny. "Dvakráte zas nepřátelský útok odrazili... Víš-li," obrátil se k Láďovi, "který je nyní náš nejsilnější a nevytrvalejší nepřítel?"
"Rusko," prohlašoval hoch.
"Ne, ne," záporně kýval staroušek.
"Tedy Anglie."
"Ach, kde! Moucha. Desetkrát ji odeženeš - útočí po jedenácté a ještě úporněji," vysvětloval tím obratem překvapenému vnoučkovi.



1918 Stan. Hakl/Melly
"Je to černé, má to 4 nohy, ocas a nehýbe se to," dal dědeček dětem hádanku.
Něco podobného děti již nejednou slyšely. Rozluštění hádanky se jim tudíž třepetalo již na jazýčku. Avšak slovíčko černé je zarazilo. Proto se poddaly.
"Padlý bělouš to je," řekl děd.
"Chachacha," rozesmál se Ladík. "To se vám, dědečku, špatně povedlo. Vždyť bělouš není černý."
"Pravda, není, není. Avšak slovíčko černý se přidává jen proto, aby se hádanka tak snadno neuhodla," smál se dědoušek.



1909 St. Hakl/Mike_Wazowski
Dědeček ukazoval dětem novou jubilejní papírovou dvacetikorunu. Dětem se líbila.Ladík tvrdil dokonce,že je lepší než zlatá.
"Ale zda-li jsi viděl již papírovou korunu?" tázal se dědoušek.
"Korunu? Což jsou již také papírové koruny?" divil se chlapec."Těch jsem dosud neviděl."
"Až 6.ledna budou zas u nás choditi tři králové,tak si všimni!" upozorňoval s úsměvem dědoušek.



1909 J. Milota/Mike_Wazowski
"Dědečku, máme domácí úlohu z počtů," pravil Karel, přiběhnuv ze školy.
"Jakou?" ptal se děd.
"Zač je kopa vejec, stojí-li jedno 5 h.?"
"No, to přece vypočítáš," usmál se děd.
"Už jsem to vypočítal : tři koruny,"chlubil se malý počtář.
"Ale to je mnoho." divil se děd na oko,"to já dostanu kopu vajíček za halíř."
"Ba ne," usmál se Karel.
"Jak pak ne," stál děd na svém, "Vždyť jsi mi je sám několikrát přinesl pro kanárka!"
"To byla vajíčka m r a v e n č í," smál se Karel a doložil : "tohle dám hádat chlapcům."



1902 Fr. Zeman/Dadel
Na dvoře něco zarachotilo. Hned po chvíli na to vstoupil do světnice dědeček.
"Dědečku, co se to stalo?" ptaly se děti zvědavě.
"Ale..." náhle však na dědečkově tváři zahrál šibalský úsměv. "Velké neštěstí," odpovídal vážně.
"Jaké? Co?"
"Ale - no víte, jak zedník přistavuje kozí chlívek...měl tam lešení, na to dnes spadlo kus zdi, lešení se sesypalo, a... kozy jsou docela pryč, celé rozbité..."
"Jejej, dědečku, opravdu?"
"Opravdu!" a menším dětem počaly se drát do očí slzičky.
"A není jim už pomoci?" ptal se Láďa.
"I kde pak," kroutil dědeček hlavou. "Ani pomyšlení."
"A já jsem tolik měla Bělu ráda," požalovala si Mařka.
"A já jsem se těšil na kozlátka," zase Pepa - a pláč nedal se již déle udržeti.
"Co pak pláčete," ptal se vážně dědeček - ale oči se mu smály radostí, že se mu zas povedlo.
"Pro naše kozičky" odpovídaly děti plačtivě.
"Stalo se jim něco?"
"Vždyť si sám dědečku povídal, že je zabilo lešení."
"Já? Kde pak! To byly přec dřevěné kozy zedníkovy."
Děti dívaly se naň udiveně, ale skrze slzičky svítila jim už očka.



1898 ?/Mike_Wazowski
RůŽOVÝ KůŇ
"Ale,ale, co vidím", pravil dědeček,dívaje se z okna, "tady kráčí růžový kůň."
"Růžový?", ptaly se děti hlučně.A všecky běžely k oknu.
"Vždyť není růžový," řekly, když koně spatřily."Je bílý.Což pak dědeček už takhle žertuje?"
"Nežertoval jsem ani trochu," odvětil dědeček vážně, "kůň tento jest opravdu růžový, jenom že má barvu bílé růže."



1898 ?/Mike_Wazowski
SVÍČKY
"Zeptejte se nás na něco, dědečku", žebronily děti.
"Dobrá", řekl dědeček, "ale neuhodnete-li, budu se hněvati."
"Ať žije náš dědeček,náš zlatý dědeček", znělo ze všech hrdel.
"Povězte mně tedy, čtveráci,kolik svíček zbude, když v sednici jich hoří třináct, a já pět z nich zhasnu."
"Osm,osm", křičely děti radostně.
"Pojďte sem, nastavte hlavy,zakudlám vás všecky trochu.Neumíte nic!"
"Ale vždyť jich opravdu zbude osm!Dědeček jen žertuje, vím jistě, že jich zbude osm," tvrdil Jeník
"Osm přece ne", pravil dědeček."Zhasnu-li z třinácti svíček pět,zbude jich jen těch zhasnutých pět, protože ostatní shoří."



1898 ?/Mike_Wazowski
Co posud nikdo neviděl!
"Děti, dnes spatříte velkou věc", řekl dědeček.
"Co,co?"
"Ukáži vám, co posud nikdo nikdy neviděl a co potom nikdo nikdy neuvidí."
"Ale my to snad uvidíme?"
"Vždyť pravím,že vám to ukáži."
Po těchto slovech vytáhl dědeček z kapsy lískový oříšek.
"Viděl již někdo někdy to, co je v tom oříšku?"
"Neviděl"
Dědeček rozbil oříšek a ukázal jádro dětem.
"Nu,viďte, teď vidíte něco, co posud nikdo neviděl.A aby to nikdo již nikdy nespatřil, sněz jádro, Pepíčku."
Pepíček spolkl oříšek jako kohoutek mouchu.



1898 ?/Mike_Wazowski
Konec holí.
"Nu,děti", řekl dědeček vnoučatům, "dnes ráno, když jsem se procházel po zahradě,viděl jsem krásného ptáka.Měl modré nohy a zelená křídla."
"Dědeček již zase žertuje", říkaly děti.
"To nejsou žerty, milé děti! Je to ryzí pravda.Měl také brejle na zobáku,musil to býti pták tuze učený.Snad byl až z Trantárie.Snad již víte, kde je Trantárie?Je za desátým mořem a desátou horou.A najednou se mne onen učený pták ptal . "Kolik konců má hůl?"
"My víme, my víme", křičely děti s velkou radostí. "Hůl má dva konce!"
"A kolik konců mají dvě hole?"
"Čtyři"
"A což půl třetí hole?"
"Dva a půl!" ječel Jeník
"Pět!Pět!Pět!", křičeli ostatní.
"Ani dva a půl, ani pět, ale š e s t !" řekl dědeček."Pták umí víc, než vy!"



1920 Hk./Dadel
"Pohádku aa n o v o u a chcete! Tož poslouchejte: Honza nesl otci, který u lesa ovce pásl, oběd. Přišel na můstek a vidí: můstek samá díra. "Ovce by si polámaly nohy," pomyslil si a počal díry kaší ucpávati."
"Tu jsme již slyšely, dědoušku," ozvaly se děti.
"Neslyšely, je a n o v á," klidně odpovídá dědoušek a pokračuje: "Když všecku kaši spotřeboval, vrátil se domů. ´Jsi zde nějak brzy, donesl jsi kaši?´ ptala se matka. ´Nedonesl,´ přiznal Honza a počal matce vyprávěti, co a jak s kaší zařídil..."
"Slyšely jsme ji, známe ji," jistily zase děti.
"Tak co bylo dále?" optal se dědeček. Ale než děti mohly odpověděti, sám vpadl: "Vařečkou, kterou právě v ruce měla, matka Honzovi notně kabát vyklepala, aby byl chytřejší!"
"Ale to není pohádka," zanaříkal Oldřich.
"I je, ale a n o v á a a a p r a v d i v á, neboť tak jistě by dnes každá matka svého synka léčila," končil dědeček.


1902 B. Beneš/Dadel
V kamnech rozžhavil se železný hák na uhlí. Jarouš jej vyndal a pravil: "Dědoušku, za starých časů prý někteří lidé mohli choditi po žhavém železe, a nic se jim nestalo. Viď, že to nebude as pravda!"
Dědoušek čtverácky na to: "Já umím více." Vzal hák a řekl: "Dáš-li mi 10tihaléř, dotknu se ho jazykem."
"Dobrá," zvolal Jarouš. "Ale když toho dědoušku nedokážeš, dáš ty mně desetihaléř."
"Platí," zvolal dědeček, a Jarouš dal mu desetihaléř.
Dědeček pozdvihl ruku s hákem k ústům ale najednou se dotkl jazykem - desetihaléře.
"Vidíš, že jsem se ho dotkl," smál se.
"Ale vždyť jsi řekl, že se dotkneš háku," namítal Jarouš.
"To že jsem řekl?" divil se dědeček. "Pravil jsem přece: dáš-li mi 10tihaléř, dotknu se ho jazykem. Na hák jsem ani nepomyslil. Nu nic si z toho nedělej, že jsi prohrál; podruhé můžeš zase vyhrát, ale vždy pozor na řeč!" potěšil s úsměvem dědeček Jarouše.



1901 K. Malý/Dadel
Dědeček přišel z procházky a rozčileně chodí po světnici. Časem vzdychá. - "Co se vám přihodilo, dědečku, že jste tak rozrušen?" - "Jen si pomyslete, drahé děti - Sedm ran mu dali do hlavičky a ještě ho nezabili!" - "A umře, dědečku?" - "Ba ne, vždyť to byl hřebík, který zatloukali tesaři do vrat!"



1901 L. V. Volenec/Dadel
"Pojď sem, Ladíku!" volal dědeček. A s Ladíkem přichvátaly i jeho sestřičky, kupíce se kolem dědouška, jenž držel v ruce kus papíru a neustále do něho nahlížel, potřásaje hlavou.
"Co je to?" ptal se Ladík.
"Sám nevím!" odvětil dědeček. "Ale víš, když máš výbornou ze čtení, přečti mi to! Já na to beztoho už nevidím." A dědeček podal Ladíkovi onen papír. Ladík dychtivě se ho chopiv, četl: "To přečísti nedovedu."
"Tak?" zvolal dědeček. "A to je hezké! Zač pak máš tak pěknou známku ze čtení, když mi nedovedeš ani několik slov přečísti?" "Ale, vždyť je to zde napsáno!" hájil se Ladík.
"A co?"
"To přečísti nedovedu," četl znova Ladík.
"I jdi mi k šípku!" zvolal šelmovsky dědeček odcházeje. "Nauč se tedy čísti pořádně - za chvíli se vrátím."
Sestřičky pak se ustavičně smály Ladíkovi, že ještě neumí čísti.



1904 J. V. Hrubý/Melly
"Kdo z vás umí nejlépe náboženství?" tázal se dědeček.
"Láďa! Láďa! on měl velmi dobře!"
"Tak, Ladíku, já se něco tebe otáži."
"No třebas!"
"Tedy mi řekni, Ladíku, kde zabil Abel Kaina?
" "Ó taková lehká věc," usmál se pohrdlivě Láďa. "To se rozumí, že na poli."
"Výborně, výborně!" zasmál se dědeček. "Tedy Abel zabil Kaina?"
"Ach tak!" teprve nyní vzpomněl si Láďa.



1905 St. Hakl/Trisolde
"Jednou ztratily se mi hodinky," povídal dědeček. "Pozbyl jsem tenkrát vší naděje, že je kdy snad ještě uhlídám. Ale najednou z čista jasna jsem zase k nim přišel. Bylo to v pátek, babička právě pekla buchty. I podala mi buchtičku takovou do červena vypečenou. Rozpůlím ji a nastojte! co v ní bylo? - "Hodinky, hodinky," vyrazily jako o překot děti. - "I ne hodinky, povidla byla uvnitř. Hodinky jsem nalezl po obědě na dně truhly v zimní vestě."



1926 St. Hakl/surikata
Když se v naší domácnosti objevil nový kalendář, upozornil dědeček na mnohé jeho zajímavosti:
Obyčejný rok se končí vždy týmž dnem v týdnu, kterým započal.
Duben se počíná v týž den, jako červenec, září a prosinec.
Únor, březen i listopad se počínají v tentýž den týdne.
Pravidlo toto se ovšem nevztahuje na roky přestupné.
Žádné století nemůže se začít ve středu, v pátek nebo v sobotu.
Kalendář se vždy za 28 let opakuje.
Kalendář - starý lhář, praví sice české pořekadlo, ale v těchto případech nikdy nezalže, to si pamatujte, děti.



1907 Ant. V. Vaněček/Dadel
Jednou Ladík dostal od matky dvouhaléř. I přemýšlel, co by si měl za něj koupit.
Dědeček to věděl i pravil mu: "Víš co Láďo? Poradím ti něco. Vsaď se tady se Slávkem, že když dáš dvouhaléř na stůl, že ti jej vezme."
"No, to věřím, že by mi jej vzal," odpověděl Láďa.
"Ne, tak nemyslím. Když si položíš dvouhaléř na stůl, Slávek postaví se na druhou stranu ke zdi a nepůjde ani sem ani tam a přece ti jej vezme."
"To bych rád viděl," odpověděl Ladík. "Když nepůjde sem, ani odtud, jak by ho mohl až ode zdi dosáhnouti!"
"Tedy se vsaď!"
"To jistě Slávek prohraje!"
Slávek se postavil ke zdi a Ladík dal dvouhaléř na stůl. Dědeček šel a vzal Slávka do náručí a odnesl ho ke stolu; ten si vzal dvouhaléř a dědeček Slávka odnesl zpět. Ladík prohrál jako vždy.



1926 St. Hakl/surikata
"V Japonsku milují rodiče své děti tak, že je dokonce poslouchají."
"Opravdu?"
Zajisté. A jak rádi poslouchají rodiče své děti, když jim tyto něco pěkného vypravují."



1926 St. Hakl/surikata
Ládík četl hlasitě pověsti o vodníkovi. Dědeček seděl na lavici u kamen, kouřil a poslouchal.
Najednou povídá: "A víš-li hochu, jak povstal vodník?"
Vnuk nevěděl.
"Inu, takhle!". Povstal z lavice, nasadil si beranici na hlavu a vyšel klidně ze dveří.



1926 St. Hakl/surikata
"Jest to bílé, 36 cm dlouhé, 24 cm široké a 13 cm vysoké, co je to?"
Děti hádaly, ale neuhodly.
"To je krabice, podle míry urobená," znělo rozluštění hádanky.



1926 St. Hakl/surikata
"Víte-li pak, děti, proč má žirafa tak dlouhý krk?" ptal se dědeček dětí.
"Inu, protože má tak vysoko hlavu," vysvětloval s úsměvem.



1926 St. Hakl/surikata
"Nakresli si, Ládíku, zde na papír obdélník," poroučel dědeček. Když chlapec úkol svědomitě provedl, postavil děd před nákres kolmo čtyřhranné kapesní zrcátko a žádal opět: "Dívej se, chlapče, jenom na obraz obdélníku v zrcadle a nakresli úhlopříčky."
Myslíte, že to Ládík bezvadně dokázal? Ne.
Zkuste to tedy vy. Uvidíme.



1907 A. V. Vaněček/Melly
Budíček "Jéje, dědečku, ty jsi ještě doma?" divil se Ladík, když se ráno probudil. "Vždyť jsi včera říkal, že pojedeš časně do Prahy."
"Ovšem, chtěl jsem jeti, ale zaspal jsem. Budíčka mi zakousla kuna, tak že mne nemohl zbuditi," vykládal děd Láďovi.
"Budíčka že ti kuna zakousla?" pochyboval Ladík; "vždyť je celý z kovu, dědečku, ty žertuješ."
"Nežertuji," zcela určitě tvrdil děd, "pojď, ukáži ti ho." A vedl LAdíka ke kurníku, kde ležel zakousnut kohout. "Vidíš, zde je."
"Ale to není budíček; já myslil ten s hodinami."



1904 Antonín Procházka/Melly
Dědeček si časem rád zahulil z dýmečky. Láďa, přišed kdysi ze školy, chvíli se na dědečka bystře díval, načež spustil: "A vždyť vy, dědečku, neblednete." - "A proč bych bledl," řekl tázaný, přimhouřiv lehce levé oko a čtverácky na tazatele pohlížeje. - "Inu proč, pan učitel nám ve škole vypravoval o škodlivosti kouření a řekl,, že kdybychom chvíli kouřili, zbledneme nejprve v obličeji, na čele vystoupí nám pot..." - "Nu dobře, dobře, chlapíku, ale to se stává jen kloučkům, tak starým dětem, jako jsem já, se to již nestane, mně již kouření neškodí," smál se dědeček a furiantsky vypustil dva sloupce dýmu nosem. - "Jej, dědečku, vy umíte také nosem kouřiti?" tázal se s podivením Láďa. - "Což nosem, to není nic divného," odvětil dědeček, "ale znal jsem jednoho mysliveckého mládence, který vypouštěl kouř i okem." - "Levým nebo pravým?" tázal se spěšně chlapec. - Dědeček, jemuž otázka tato nebyla právě po chuti, odvětil: "Jedno oko zamhouřil a druhým okem vypustil kouř. Zkusil jsem to dle jeho návodu také jednou, ale nevím, zda bych to ještě dovedl." - "Prosím vás, dědečku, zkuste to, snad to dovedete," prosil Láďa. - "Snad," smál se dědeček, chápaje se kusu drátu, se kterým chvíli cosi kutil, až jej Láďa, nemoha se dočkati, vybídl, aby tedy již kouř okem pustil. - "Pozor tedy," zvolal dědeček, načež vtáhl do úst kouř, zamhouřil levé oko a přiloživ k ústům drátěné oko, jež byl zatím zhotovil, vypustil jím kouř na zvědavého Láďu, až se tento zakuckal.



1920 Stan. Hakl/Dadel
"Víš-li pak, Ladíku, jaký jest rozdíl mezi bodlákem a travou?" ptal se děd.
"Nevíš?" řekl, když hoch dlouho přemýšlel, "a každý oslík to ví."



1901 Jaroslav Procházka/Dadel
"Dáte-li si dobrý pozor, tak ještě něco povím." - "Dáme, dědečku, dáme, jen vykládejte," volaly děti jednomyslně.- "Mějte tedy dobrý pozor, abyste již jednou něco uhodnouti mohly. Zvláště ty, Ladíku, poněvadž jsi nejstarší, abys mne mohl již něčím překvapiti."
Ladík nedal se dlouho pobízeti. Napjal sluch s největší bedlivostí, aby mu ani slůvko neušlo. Děd povídá: "Jaký jest člověk, když spadne do černého moře?"
Ladík rozradostněn zvolal: "Černý!"
"Chyba lávky, mokrý," pravil děd.



1926 /surikata
Kytička konvalinek jest v Praze na předměstí za 2 koruny. Co stojí na Václavském náměstí?" ptal se děd.
"A že to nevíte, děti?" divil se. "Na Václavském náměstí stojí pomník svatého Václava, chytráci!"



1902 R. Holý/Dadel
Když byly zase všechny děti pohromadě, bavil se s nimi dědeček, dávaje jim hádanky. Ale děti nemohly nic uhodnouti. Rozmrzelé nad nezdarem odcházely. Dědeček však je chtěl ještě trochu poškádliti. Zvolal: "Růžoví koně! Tamto jedou s kočárem."
Do dětí jako když střelí. Honem skupily se kolem dědečka.
"Ale dědečku, vždyť to nejsou růžoví koně," volaly, "jsou bílí." "A růžoví nejsou?" pravil s úsměvem dědeček. "Jak by mohli býti růžoví, vždyť růžoví koně nejsou," durdil se Ladík. "Já zase pravím, že jsou růžoví," hájil se děd, "neboť mají barvu bílé růže."
Ladík ťukl se do čela.



1902 Miroslav Rutte/Dadel
Po svačině pravil dědeček dětem: "Protože prší, a nemůžeme jíti na procházku, ukáži vám něco. Ty, Ladíku, přines mi můj klobouk a ty, Mařenko, kousek cukru." Když dědeček obdržel, čeho potřeboval, položil cukr na stůl, poklopil naň klobouk a řekl: "Kdo dovede cukr vzíti, aniž se při tom klobouku dotkne?" "To není možné!" zvolaly děti jednohlasně. "A já to přece dovedu," řekl dědeček. "Pozor: jedna - dvě - tři - a už jsem to učinil!" "Ale vždyť jsi cukr nevzal!" vzkřikl Ladík. "Přesvědč se" odvětil dědeček s úsměvem. Ladík zvědavě pozdvihl klobouk, ale dědeček mezi tím rychle vzal cukr, aniž se byl klobouku dotekl. "Tak bychom to také dovedly," smály se děti.



1901 ?/Dadel
Dědeček: "Kde se chytají ryby? Kde se kácejí stromy? Kde se seče pšenice?" Děti: "Na poli!" Děd: "Kde se seče seno?" Děti: "Na louce!" Děd: "Chyba lávky! Nikde!"



1907 Ant. V. Vaněček/Dadel
Děti právě si hrály, když dědeček pravil Slávkovi: "Slávku, že nevydržíš sedět pod stolem, dokud třikrát na něj neuhodím."
"To by bylo, abych tam nevydržel sedět," pravil Slávek. Myslil si, že když dědeček uhodí třikrát na stůl, že se mu nic pod stolem státi nemůže. Proto s chutí vlezl si pod stůl.
"Tak počítej, dokud třikrát neuhodím, vydržíš-li tam sedět," pravil dědeček a začal: "Jednou, - dvakrát, a nyní čekej, zítra přijdu uhodit po třetí."
Děti se Slávkovi smály, že má čekat pod stolem do druhého dne, až dědeček přijde uhodit po třetí na stůl.
Slávek vyskočil jako jelen a ovšem smál se s nimi. Však ho dědeček jen tak nenapálí.



1917 Stan. Hakl/Melly
"Jednou jsem potřeboval v Praze dát se oholiti," vypravoval dědeček. "I chodil jsem od holiče k holiči a přemýšlel dlouho, než jsem se rozhodl."
"A kde jste se tedy dal oholiti, dědečku?" ptal se Ladík.
"Na tváři, hochu, na tváři jak obyčejně," smál se děd.



1917 Stan. Hakl/Melly
"Jednou večer jsem vešel do světnice," vypravoval dědeček. "Babička seděla u stolu. Pohlédnu tam a zpozoruji, že kouří..."
"Kouří? Babička kouřila?" žasly děti.
"Zpozoruji," navazoval děd přetrženou nit ke své řeči, "že kouří lampa. Tak jsem ji zatáhl a při tom babičku vzbudil, jež u stolu libě podřimovala," zakončil staroušek svoje vypravování.



1917 Stan. Hakl/Melly
"Na početním příkladě, který teď uvedu, poznáš, Ladíku, že možná jest i věc nemožná," povídal dědeček a začal: "Hokyně měla na krámě 120 jablek dvojí jakosti. Lepšího druhu prodávala za dvouhaléř dva, špatnějšího za dvouhaléř 3 kusy.
Za 60 kusů lepšího druhu utržila tedy 30 dvouhaléřů.
Za 60 kusů horšího druhu stržila 20 dvouhaléřů.
Dohromady korunu. Druhého dne měla v ošatce pohromadě právě tolik jablek obojí jakosti. I umínila si prodati všecka jablka za stejnou cenu.
Tedy za 2 dvouhaléře 5 kusů. 120 jablek po pěti prodala čtyřiadvacetkrát a utržila tedy tolikrát 2 dvouhaléře. Prodala tedy stejný počet jablek v téže ceně a přece stržila o 2 dvouhaléře méně.
Podivné! Nezdá se ti, hochu?" dodal děd.



1917 Stan. Hakl/Melly
"Dědoušku!"
Dědeček neodpovídá. Sedí zamyšlen, hlavu o dlaň podepřenou.
"O čem přemýšlíte, dědoušku?" přistupuje k němu Láďa.
"O posledních dnech - " vážně odpovídá děd.
"O smrti?"
"Ba, o smrti, hochu."
"Ne, ne, dědoušku, na tu nemyslete! Všichni vás máme tolik rádi! Kdo by nám pohádky povídával, kdo by s námi zažertoval!" tulí se k němu hoch.
Dědečkovi kmitne šibalský úsměv kol úst.
"Ale hochu, vždyť myslím jen na poslední dny tohoto týdne, kdy chystáme smrt našemu krmníkovi, či jak obyčejně se říká - zabíjení. A komu by se chtělo umírati, když bude nyní u nás tolik dobroty," dokončuje se smíchem, jemuž děti srdečně přizvukují.



1917 Stan. Hakl/Melly
"Pozor, Láďo! Rozum do hrsti!"
"Hádanka, dědoušku?"
"Skoro. Ale rozum do hrsti," opakuje děd, a zvědavý Láďa mimovolně sevře ruku v pěst.
"Máš jej tam? - Není ho mnoho, hochu, není," směje se děd vnoučkovi, který se zaraženě dívá - do prázdné ruky.
"Ale, dědečku - -"



1917 Stan. Hakl/Melly
"Viděly jste již selátko, které otec s trhu přivezl?" ptal se dědeček dětí.
"Ano, ano!" volaly skorem současně.
"Kolik as neděl je staré?"
"Šest," soudil Ladík.
"Uhodls! Víš-li však, co z něho bude, až mu bude rok?"
"Velký vepř."
"Jaterničky, hochu, jaterničky, které tak rád jídám," zamlaskl si dědeček.



1917 Stan. Hakl/Melly
"Má to hlavu, čtyři nohy, ocas a skáče to vysoko jako Prašná brána. Co je to?" ptal se dědeček.
Ladík nevěděl.
"Zabitý kůň," rozluštil děd.
"Hahaha," rozesmál se hoch. "Tentokrát se vám to nepovedlo, dědečku. Vždyť zabitý kůň neskáče."
"A Prašná brána ano?" zarazil staroušek chytrého školáka.



1917 Stan. Hakl/Melly
Dědeček měl dvě nově ražené koruny. Jednu vstrčil nenápadně do kapsy u vesty, druhou podržel mezi dvěma prsty pravé ruky, ukazoval ji na vše strany dětem, pak ji položil na stůl, přikryl kloboukem a řekl: "Korunu vezmu se stolu, aniž bych se při tom dotkl klobouku."
Na to byly děti věru žádostivy. Dědeček začal pak odříkávati jakousi čarodějnickou formuli, která končila slovy "čáry, máry, fuk", vytáhl z kapsy korunu a ukazoval ji dětem.
Ladík byl překvapen. "Není možná," myslil si, sáhl po klobouce a nadzvedl jej. A na to dědeček čekal.
Honem shrábl se stolu druhou korunu, ukázal ji dětem a zvolal: "Neřekl-li jsem, že korunu zvednu se stolu, aniž bych se dotkl klobouku?"



1917 Stan. Hakl/Melly
Ladík byl poslán kamsi se vzkazem.
"Nevíte, dědečku, kde je Černá ulice?" ptal se.
"Víš, kde jest Václavské náměstí?" řekl děd.
"Vím, vím, jak bych nevěděl."
"Tak tam to není."
A Ladík věděl právě tolik, jako kdyby se byl neptal.



1917 Stan. Hakl/Melly
"Když jsem šel onehdy po ulici, spatřil jsem zajímavou věc," vypravoval dědeček.
"Co, co, co to bylo?" volaly děti o překot.
"Inu, jak pak bych vám to honem vypodobnil? - Bylo to černé, mělo to na sobě peří a na nároží domu pěkně pohodlně to sedělo, považte, na hlavě."
"Opravdu?" žasly děti.
"Jak jsem řekl. Najednou se vám to zvedlo, zakroužilo to ve vzduchu a sletělo k zemi. Kde kdo se po tom hnal."
"A chytili to?" ptal se Ladík.
"Jak by ne," potvrdil staroušek.
"A kdo to chytil?"
"Strážník, chlapče."
"A co s tím udělal?"
"Posadil to..."
"Do vězení?"
"Sobě na hlavu."
"A to byl tedy strážníkův klobouk s peřím," uhodl konečně Ladík.
"Ty jsi řekl," smál se děd.



1917 Stan. Hakl/Melly
Láďa pořádal představení. Byl kouzelníkem, a děti plny obdivu sledovaly jeho kousky.
Když byl "program" vyčerpán, prohodil dědeček, jenž posud mlčky přihlížel: "Hodně již toho umíš, ale znám lehounký kousek, kterého přece nedokážeš."
"Který je to, dědečku, který? Povězte!" naléhal Láďa.
"Tenhle," řekl dědeček, kroutě si svůj sivý knír.
"Toho ovšem ne," se smíchem přiznával hoch.



1919 K. Husník/Vaslaf
"Dědečku, dědečku, hleďte, co jsem našel," volal Láďa, spěšně vraziv do světnice a podávaje dědečkovi malý přívěsek.
"Je drahý, je zlatý, viďte, dědoušku!" naléhal.
"Není, hochu, není," hlavou pokýval stařeček, "je pouze pozlacený, a pozlacená věc není příliš vzácná. Já sám ti pozlatím kterýkoli drobný předmět v několika vteřinách."
"Opravdu?" užasl hoch. "A nikdy jste nám toho neukázal! Pozlaťte mi tento peníz, prosím, prosím!"
"Vidíš, jsem hotov," řekl děd, položiv Láďův desetihaléř na okno, kam padala zlatá záře sluneční. -- "A važ si tohoto zlata," vážně dokládal po chvíli. "Mrtvý kov oblaží snad na chvíli, na čas. Toto zlato však dává zdraví, záruku blaženosti pro celý život."



1919 ?/Vaslaf
"Mysli si číslo, Ladíku," poroučel dědeček, "násob je čtyřmi, součin děl dvěma, násob šestnácti a ještě dvěma. Když jsi již vypočítal, děl součin číslem, které sis zprvu myslil, a máš nyní výpočet 64," uhodl správně dědeček.
Dovedete také tak počítati?



1906 St. Hakl/Dadel
"Dnes nám pan učitel ukazoval ve škole tlakoměr, sloužící k určování počasí," hlásil Ladík, když se vrátil ze školy a vyprávěl vše, co si byl z popisu jeho zapamatoval.
"Hm, já si vždy určuji, jaké bylo počasí dle dřevěné lavičky u zahrádky, a jistě že není ani tlakoměr tak spolehlivým, jak ona," tvrdil dědeček.
"A jak to?" vyzvídal Ladík.
"Inu před deštěm je lavička vždycky suchá a po dešti mokrá."
"No, takhle!"



1901 Karel Havlík/Dadel
Děti byly po svačině. Každý chopil se chutě své práce a poslouchal, jak dědeček vypravuje krásné pohádky o králích a vilách, o zakletých princeznách a šeredných dracích, až se strachem k dobrému dědečkovi tulily blíž. - Ale dědeček to také dovedl! -
"Viděl jsem mnoho, děti," - pravil mezi jiným - "čemu byste se divily, ba mnohému byste nechtěly ani uvěřiti. Znal jsem ku příkladu jednu stařenku, která měla oči netoliko v hlavě, ale i v rukou."
"Ale dědečku, ty žertuješ, viď?" probral se z ustrnutí čilý Láďa.
"Nežertuji," odvětil děd vážně.
"A kdes ji tedy viděl?" ptaly se děti jedním dechem.
"Zde, mezi vámi," smál se děd a ukázal na babičku, jež spokojeně u kamen pletla. Babička zvedla svou bílou hlavu, upozorněna byvši tím nastalým hlukem a tázavě pohlédla na smějící se skupinu. Když jí Mařenka vše vypověděla, usmála se dobromyslně a zahrozila na děti: "Vy čtveráci! K vůli vám jsem to své jedno "oko" v punčoše pustila." "Jenže jsi sobě, dědečku, dovolil při tom žertíku malou mluvnickou nesprávnost," bránil se Ladík, "má se říkati oka v punčoše a oči v hlavě!"
"Tak, tak, Láďo, jen když se mi to i s tou chybou povedlo," smál se dědeček.



1920 Stan. Hakl/Dadel
"Víš-li, Ladíku, jakse řekne ve Francii knedlík bez zelí," ptal se děd. Rozumí se, že Ladík nevěděl. Francouzštině se učil sice ve škole, ale knedlík bez zelí ani se zelím prý ještě neměli. "Knedlík bez zelí," poučoval dědeček, "řekne se ve Francii tak jako všude jinde pouze knedlík. Jak se řekne knedlík po francouzsku, je zase jiná otázka a po tom se tě také nikdo zatím neptá," končil s úsměvem.



1902 Z. V. Volenec/Dadel
"Zde mám dvě koruny," pravil dědeček, klada je na stůl. "Víte-li, kolik musím k nim přidati, abych měl na stole potom desetihaléř?"
"Snad ubrati, dědečku!" opravoval Ladík.
"Ne, přidati!" dotvrzoval děd.
Děti zvědavě hleděly na dědečka, jenž si zatím usedl do lenošky.
"Nevíte tedy?" tázal se konečně. "Je to přece velmi snadné! Hleďte! Zde na stole leží dvě koruny, nikoli však desetihaléř. Chci-li tedy, aby i ten byl na stole, musím tam skutečně také desetihaléř položiti, jinak toho nelze dosíci."
A děti se smály, že nedovedly tak snadné věci rozřešiti.



1901 Josef Jetel/Dadel
Králík.
"Hádejte, děti, co jsem vám přinesl?" pravil dědeček, když přišel z návštěvy.
"Jablka!" křičela Růžena. "Hrušky nebo ořechy." hádal Václav.
"Když nemůžete uhodnouti, tedy vám to povím. Přinesl jsem králíčka jednookého."
"Dědečku, tedy málo vidí," pravil Ladík.
"Ba vidí, hochu, více než ty," prohodil děd.
"Vždyť přece je jednooký, vidí tedy méně než který má oči obě!" pravil Jaromír.
"Kolik vidíš králíčkovi očí, Láďo?"
"Jedno, dědečku!" Pravil Láďa.
"Tak tedy, Láďo, vidíš mu jedno oko, a on vidí tobě dvě, tedy víc."
"To je pravda!" doložila Růžena.



1901 L. V. Volenec/Dadel
"Děti, co je to: Má to sedm noh, jednu ruku a dvě ústa?" Všichni hádali, nejvíce však Ladík, a přece neuhodli ničeho.
"Toho my neuhodneme, dědečku," prohlásil konečně za všechny Ladík.
"Ale vždyť je to zcela lehké!"
"A co je to tedy?"
"Nic." zvolal vesele dědeček. "Či mohlo by něco takového na světě býti?"



1902 Fr. Zeman/Dadel
"Dnes vykládal nám pan učitel o lišce," povídal Láďa dědečkovi; "taky v Čechách jsou lišky, zejména některý rok vyskytuje se jich někde velmi mnoho..."
"Jo, jo," pokyvoval dědeček hlavou, "když ještě tady kolem byly lesy, taky tu bylo hojně lišek. Zvláště jeden rok. To jsme na ně chodívali, já a můj bratr, skoro denně. Kam se člověk ohlédl, spatřil lišku. Řezali jsme je pilně a hojně domů nosili..."
"To jste je jedli," ptal se Jeník.
"Ba, smažené jsem vždycky jídával rád."
"A nekously vás, když jste je jen tak zařezávali?" ptal se Láďa.
"A kdo?" ptal se dědeček.
"No, ty lišky..."
"I kde pak, což houby koušou..." smál se dědeček, a Láďa teprve teď si vzpomněl, že lišky jmenují se také houby.



1901 ?/Dadel
Dědeček: "Dám ti něco do ruky, všichni to budou vidět, jen ty ne." (Dal některému jeho vlastní ucho do ruky.)



1914 ?/Konrád
"Ach, kde jsou ty časy, když jsem hrával u Národního divadla," vzdychl dědeček.
"Vy jste také hrával divadlo, dědečku?" divily se děti.
"Divadlo? Ne. Ale fazole jsem s hochy hrával na chodníce u Národního divadla."
"Aha!"



1914 ?/Konrád
Jednou měli u Rožků k večeři nové brambory. Dědeček pohladil kocoura, jenž právě k němu vyskočil na židli a o jeho záda se otíral, a povídal:
"Víte-liž, děti, jaký jest rozdíl mezi bramborem a našim kocourem?"
"Nevíme," vzdávaly se děti.
"Kocour dovede vyskočiti se země na stůl..." "A brambor ne," smály se děti.



1912 J. P. Holušický /Konrád
Odpoledne přišel Karlíček k dědečkovi do zahrádky.
"Tak Karlíčku - povídal dědeček - co jste dnes měli ve škole?"
"Počty, dědečku."
"A zdali sis z nich zapamatoval něco, Karlíčku?"
"Ó, ano, dědečku."
"A co pak?"
"Dědečku, když dnes psal pan učitel první příklad na tabuli, šťouchl mě Franta Hroudů loktem a povídal: Karle, dnes nás sedělo při obědě pět. Tatínek, maminka a já."
"Koulik že jich sedělo u Hroudů? - pozastavuje se zeptal dědeček."
"Pět, dědečku."
"Ale, ale jak je to jen možno, Karlíčku?"
"Inu, víte dědečku, Franta Hroudů - lhal."



1920 St Hakl/Dadel
Na Tři krále mrzlo, jen praštělo. "Takový mráz letos!" řekl dědeček dívaje se oknem na ulici. "Loni jsem se na Tři krále ještě koupal."
"Koupal?" žasly děti. "Venku? V řece?" ptaly se.
"Chraň Bůh! Doma ve vaně."
"Hmm."



1906 Jos. Kučera/Dadel
Dědeček nebyl doma.
Děti byly mrzuty, a marně Ladík vymýšlel hry, jimiž je chtěl zabaviti.
"Kdy přijde dědeček?" ptal se Jeník.
"Půjdu se zeptat maminky," řekla Lidka.
V tom dědeček otevřel dvéře.
"Dědeček!" křičely děti a hrnuly se k němu.
"Pomalu, pomalu!" volal dědeček, "vždyť mne porazíte."
Děti se smály, a dědeček usedl na židli.
"Co jste dělaly celý den?" ptal se dědeček.
Děti vypravovaly.
"Ale to jste nedokázal žádný, co já," řekl dědeček, když skončily. "Přešel jsem řeku a ani nohy jsem si nezamáčel."
"To není možná," řekl Ladík. "Přenesl tě někdo?" hádal Jeník.
Dědoušek jen se usmíval.
"Jak to tedy bylo? Já se poddám," volala Lidka.
"A co vy?" ptal se dědeček ostatních.
"Taky se poddáme," volali.
"Šel jsem přes most," řekl dědeček a smál se s dětmi.



1901 Jarmila Münzbergová/Dadel
Dědeček seděl s dětmi při obědě. Ladík, který měl velikou žízeň, chtěl se napíti; ale dědeček, jenž mu seděl nejblíže, zadržel jej řka: "Počkej, Ladíku, nepij ještě, povím vám něco!"
"Ano, dědečku, řekni nám to," žebronily děti.
"Řeknu, řeknu," pravil dědeček, vida netrpělivosť svých vnoučat, "ale nevím, zda-li to dovedete. Tedy pozor! Kdo z vás umí již píti sám?"
"To je lehké, dědečku, to já dovedu!" volal Ladík
"Já také již dovedu sama píti," pronesla Martička
"A já také!" volaly děti jedno přes druhé.
"Já vím, že toho nedovedete, ale když říkáte, že ano, tedy to zkuste!" řekl dědeček.
I zdvihly děti sklenice a pily; ale všechny najednou, a tím se stalo, že ani jeden nepil sám.
"Vidíte, že jste nepil každý sám!" zvolal dědeček.
"ale vždyť nám nikdo nepomáhal držeti sklenici," divily se děti.
"Věřím, ale pily jste všechny najednou, a žádný sám!" Děti smály se, uslyševše tento žert dědečkův, a při obědě slyšeti bylo několikráte, jak děti volaly, že již umějí píti samy.



1901 Zdeněk Radimovický/Dadel
Zb č e h ob s eb s k l á d áb h l í n a ?" ptal se děd svých vnoučat.
Nejstarší, Jeník, jenž chodil již do III. třídy, jmenoval různé věci, z kterých hlína se skládá, ale nikdy nepřišel na to pravé.
"Inu," konečně pravil dědeček, "což pak jste neviděly sb v o z ub n i k d yb s k l á d a t ib h l í n u ?"
"Já viděl," zvolal malý Pepa, "ale s káry!"
"Také třeba," odvětil dědeček s úsměvem a pohladil malého Pepíčka.



1901 J. Zeman/Dadel
Tak, děti," pravil dědeček, když děti přišly s komedie, "co jste viděly na komedii?"
Děti počaly vyprávěti. Lidka pojednou pravila: "Dědečku, na komedii jeden komediant mluvil břichem."
"Tak počkej, Lidko. Já však dovedu mluviti uchem," na to dědeček.
Děti pohlédly nedůvěřivě na dědečka, jenž se tajůplně usmíval.
"Tak mluvte, dědečku," pravila Lidka.
Dědeček vstal, přistoupil k poličce, kdež vzal hrnek a přiložil ústa k jeho uchu; tak mluvil uchem.



1902 Edv. Hegner/Dadel
"Hoří, hoří!" křičel opět jednou dědeček úzkostlivě, vběhnuv do světnice, a když se ho ustrašené dítky tázaly, kde že hoří, jsouce hotovy tam běžeti, odpovídal klidně se šibalským úsměvem: "V peci!



1906 St. Hakl/Dadel
"Hádejte, děti." ozval se zase jednou dědeček, "co je to? Má to dvě nohy, křídla a je to černé."
"Vrána," uhodl bez dlouhého luštění čiperný Ladík.
"Dobrá," přikývl dědoušek. "A co to je? Má to 4 nohy, křídla a je to černé."
Teď již to nešlo tak snadno. Děti hádaly všelicos, ale jadérka z dědečkovy hádanky přece nevylouply.
Tak se tedy vzdaly.
"To jsou dvě vrány," povídal dědeček. "Ale teď hádejte do třetice! Má to 6 noh, křídla a je to černé; co je to?"
"To jsou tři vrány," vyhrkly děti jako na povel.
"Chyba," smál se dědeček. "To je brouk chrobák, abyste věděly."



1901 ?/Dadel
Děd.: "Byl jsem jednou na národní slavnosti v Nuslích, a tam mezi jinými zvláštnostmi měli krávu, která měla ohon tam, kde jiné krávy mají hlavu." - "A kde měla hlavu, dědečku?" - "Nu, kde jiné krávy mají ohon. Byla totiž obrácená zadkem ku žlabu."



1902 Josef Jetel/Dadel
"Děti, teď vám něco nového ukáži," pravil děd. "Ty, Ladíku, podej mi sem tři zátky. Mějte pozor, přikryji je kloboukem. Nyní mi, Vašíku, pověz, kolik zátek leží pod kloboukem."
Vašík rychle odpoví: "Tři, dědečku."
"Neuhodl jsi, Vašíčku, protože dvě leží a jedna stojí," pravil děd.



1907 František Kralupský/Dadel
Bylo sobotní odpoledne, a dítky měly prázdno. Usedly kolem dědouška za stůl. Dědovi pojednou rozhostil se po tváři úsměv.
"Ladíku," povídá, "vsaď se, že sám nevstaneš ze židle, na které sedíš?"
"Oho, to by bylo," pravil Ladík.
"Tak oč se vsadíš, Ladíku?" tázal se děd.
"O desetihaléř, který zítra dostanu od otce," odvětil Ladík.
"Tak dobře, platí. A nyní se pokus, ať sám vstaneš."
Ladík vyskočil, - ale zároveň s ním vstal také děd. "Vidíš, že jsi prohrál?" smál se mu.
"Že jsem prohrál?" bránil se Ladík. "Vždyť jsem vstal sám, nikdo mi nepomáhal."
"To ovšem," pravil děd směje se, "ale nevstal jsi samojediný, neboť vstal jsem zároveň s tebou, tedy jsme vstali dva. Prohrál jsi, zítra mi dáš desetihaléř."
Nyní se daly dítky do smíchu, jediné Ladík se nesmál. "Tak jsem to nemyslil," pravil smutně.



1919 Stanislav Hakl/Vaslaf
"Kde jsou ty časy, když jsem vystupoval ve Variété," vzdychl dědeček.
"Jakže? Vy jste dědečku, také vystupoval?" divily se děti.
"Zajisté," přisvědčoval děd, "vystupoval jsem na špičky, abych lépe viděl."
"Ach, tak!"



1919 Stanislav Hakl/Vaslaf
"Teď ti, Ladíku, dokáži, že 3 × 2 = 4," řekl dědeček, přetrhl proužek papíru na dva díly, podržel chlapci před očima a pravil: "1 × 2 = 2." Polovinu proužku položil na stůl, druhou v ruce roztrhl a hlásil: "2 × 2." Pak přetrhl ve dví první dílek se slovy "3 × 2 jsou 1, 2, 3, 4 kousky a nic více."
"Zajisté, zajisté," smál se Ladík.



1919 Stanislav Hakl/Vaslaf
Dědeček odložil noviny, sňal brejle a povídal: "Tady čtu, jak v Praze odvedl strážník nevěstu z kostela přímo od oltáře."
"Tak - a co udělala?" vyzvídaly děti.
"Nic neudělala. Ten strážník si ji totiž vzal za manželku, abyste rozuměly," vysvětlil děd.



1919 Stanislav Hakl/Vaslaf
"Od čísla 45 odečtu 45 a zbude zase 45," tvrdil dědeček a když Ladík o tom pochyboval, napsal menšenec 987654321, jehož součet číslic je 45, menšitel 123456789 s týmž součtem 45, a zbytek 864197532 a sčetl číslice: 45.



1919 Stanislav Hakl/Vaslaf
Dědeček položil na stůl tři kousky chleba a každý kousek přikryl jedním kloboukem.
Potom klidně kousek po kousku snědl a ptal se: "Pod který klobouk mám nyní zase všecky tři kousky vpraviti?"
A když Ladík ukázal na svůj, posadil si jej dědeček na hlavu a tak byly pak skutečně ony tři kousky pod jedním kloboukem.



1920 Hk./Dadel
Podzimní dny kvapem se krátily. Večer již záhy nadcházel. Děti zaběhly do dědouškovy světnice na "černou hodinku".
"Abych již rozsvítil," řekl děd, když opravdu se setmělo. Leč sotva vykonal, zase svíčku zhasl.
"Poslyš, Láďo! Když rozsvítím, nevidíš toho, shasnu-li, vidíš to. Co je to?"
"Nezmýlil jste se, dědečku? Zhasnete-li, že uvidím?" kroutil hlavou hoch.
"Ano, zhasnu-li. Pozoruj!" A děd pokus se svíčkou opakoval.
"Nevím, dědoušku, neuhodnu," přiznával vnouček.
"Tma je to, ty nedovtipo," se smíchem na hlavu mu poklepal dědoušek.



1901 ?/Dadel
Dědeček: "Ladík již je v měšť. škole, má z náboženství výbornou; jistě tedy bude věděti, kdo se narodil a neumřel?"
Pomlčka. "Vidíte, že nic neznáte. Já jsem to!" Všichni: "A my také!"



1906 Stan. Hakl/Dadel
Ladík přehlížel na stole svoji sbírku pohlednic. Měl jich značnou zásobu.
"Toť jako karty," zvolal dědeček, a shrábnuv lístky se stolu, rozhrnul je v ruce vějířovitě tak, že Ladík viděl téměř všechny obrázky.
"Vyhlédni si , Ladíku, jeden pohled a dobře si jej pamatuj," poroučel. - "již sis vybral?"
Ladík přisvědčil.
"Pak je dobře," pokračoval a shrnuv opět všechny lístky na sebe, položil hromádku na stůl.
Po té ukázal prstem na pohlednice a ptal se: "Nuže, kde si přeješ onen pohlední lístek míti? Nahoře nebo dole?"
"Dole," vece Ladík.
Dědeček tedy uchopil klidně hromádku, shýbl se a položil pohlednice pod stůl.
"Když si jej přeješ míti dole, tak je teď se všemi dole," děl s úsměvem, a Ladík měl zas víc o kudrlinku, jež mu občas dědeček na jeho rozumu napaloval.



1901 K. Malý/Dadel
Dědeček: "Že si nesedneš, Ladíku, tam, kam si sednu já!?" Ladík se chtěl pochlubiti, že již zná něco z fysiky. "Ovšem, dědečku, je to zákon neprostupnosti, kde ty sedíš, nemůže sedět jiný." - "Ne," odporoval děd "Já vstanu zase a odstoupím a nebudu ti dělat překážek." - Konečně se Ladík poddal. Dědeček sedl si mu na klín, vstal a kázal, aby si Ladík sedl tam, kde seděl on.



1901 K. Malý/Dadel
Děd: "Měl jsem jednoho dobrého přítele a u toho se mi velmi líbilo, že nejedl než to, co bylo rozežvýkáno." - Ladík: "A kdo mu to žvýkal, dědečku?" - Děd: "Inu, on sám."



1902 Edv. Hegner/Dadel
Dědeček přišel odkudsi z venku.
"Děti," pravil s líčenou vážností, jako vždy, když má za lubem nějaké šelmovství; "dnes přišlo se na stopu strašného zločinu!"
Dítky trnuly. –"A co se stalo?" dovolil se konečně Ladík otázati.
"Považte jen!" sděloval dědeček; "v sousední vesnici pochoval hrobník za živa vlastní své dítě!"
"Toť hrozné, neslýchané!" žasly děti; "a jak se to stalo?" vyzvídaly.
"Stalo se," sděloval dědeček tajemně strašné podrobnosti, "že hrobníkova žena kamsi odešla, nechajíc spící své dítko na kolébce. To probudilo se za její nepřítomnosti a přivolalo křikem svým otce, hrobníka, který nedaleko kopáním hrobu byl zaměstnán. Ten přišed a vida, že nikoho v jizbě není, vzal plačící dítko z kolébky a pochoval je –!"
"V onom nově vykopaném hrobě, dědečku?" tázal se se slzami v očích Ladík.
"Ale nikoli, ty nedočkavý," zasmál se dědeček; "pochoval je v náručí, aby se utišilo, což se mu po nedlouhé době podařilo!"
Hlučný smích byl odpovědí na tuto dědečkovu taškařinu. Smáli se všichni upřímně, ač měl mnohý posud husí kůži.



1906 St. Hakl/Dadel
"Ladíku," ptal se onehdy dědeček. "Viděls již někdy vrabce se dvěma zobáčky?"
"Ach, opravdu? Ne, neviděl," odpovídal hbitě Ladík, maje za to, že se dědeček chystá tuto neobyčejnou hru přírody mu ukázati. - "Jistě ne?" - "Ne." - "Já taky ne," smál se náš dobrý staroušek.



1920 Stan. Hakl/Dadel
"Tak zase jednu hádanku a snadnou! Poslyšte děti: Roste to na dubě a přec toho na něm neuvidíte; co je to?"
"Roháč," vyrazil Oldřich v obavě, aby ho ostatní děti nepředešly.
"Vždyť právě o prázdninách jsem ti roháče na dubech ukazoval," odpíral Láďa.
"Tak nevím," prohlásil Oldřich.
"Nevím, nevím!" připojili se Láďa i Milča.
"Spadlý žalud, chytráci," rozřešil sivý čtverák.



1906 Stan. Hakl/Dadel
"Mlynářův kočí Kořínek měl kdysi pěkného psíka..."
"A jmenoval se, dědoušku?" nedočkavou otázkou přerušil Ladík dědečkovo vypravování.
"Jakoty," odvětil dědeček.
"Jako já? Láďa se jmenoval?" divil se Ladík.
"Láďa se ovšem nejmenoval," vysvětloval staroušek, "nýbrž říkali mu "Jakoty".
"Aha, teď již rozumím."
"Ačkoli měl psík ten všecky čtyři nožky zdravé," pokračoval děd, "přece mnohdy téměř celý den skákal a běhal nejinak než po hřbetě."
"Jemine, a je to možné?" trnuly děti.
"Inu, zcela jednoduché. Kořínek rozvážel do města i okolí mouku a psíka brával s sebou. Vysadil ho vždycky na široký hřbet náručního koně, kde si černý Jakoty zcela nenuceně počínal."
"A po hřbetě běhal a skákal," opakovaly se smíchem děti a zase již prosily dědečka, aby jim ještě něco pověděl.



1902 Č. J./Dadel
V létě za pěkného dne na výletě řekl dědeček Ladíkovi: "Ladíku, co vidíme dnes nad sebou?"
"Modrou oblohu," odpověděl Ladík.
"Dobře!" řekl dědeček. "Ale co bychom viděli nad sebou, kdyby pršelo?"
"Mraky!" pravil Ladík.
"Ba ne, deštník bychom viděli nad sebou," smál se dědeček a děti s ním.



1920 Stan. Hakl/Dadel
"Ne a ne a nemohl jsem včera po celé Praze rozměniti novou stokorunu," stěžoval si dětem dědeček.
"Měl jste falešnou?"
"Neměl."
"Neměli tedy nikde drobných?"
"Měli."
"Proč tedy?" ptaly se děti.
"Inu, já jsem vůbec u sebe ani jediné stokoruny právě neměl."
"Ach tak."



1901 Zdeněk Radimovický/Dadel
Děti přišly ze školy. "Dědečku, dnes nám jmenoval a ukázal pan učitel česká města," pravil nejstarší Láďa.
"Tak, to budeš také věděti, kde leží Lípa," pravil děd.
"Na řece Ploučnici," odpověděl mu tento.
"Dobře," pochválil děd Ladíka, "ale kde leží ještě?"
Ladík byl se svým rozoumkem v koncích. Darmo přemýšlel, až teprve když dědeček ukazoval na skácenou lípu na dvoře, pochopil.



1902 Edv. Hegner/Dadel
Dědeček ptal se kdysi Ladíka: "Čemu jste se ve škole učili?"
"Pan učitel nám vyprávěl o ústrojí sluchovém!" odpovídal tento.
"Nu, dobře tedy!" promlouval dědeček; "věříš-li, Ladíku, že pustím uchem kouř?"
"Leda že byste měl sluchový bubínek protržený!" nedůvěřoval Ladík.
"Povídali že mu hráli!" smál se dědeček; "víš sám, že mám sluch v nejlepším pořádku a přece učiním, co jsem řekl!"
To řka, vstal a pustil skutečně kouř uchem - sklenice, jež náhodou na stole stála.



1901 ?/Dadel
Ladík si hrál s kuličkami. Toho použil dědeček k tomuto žertíku: "Kdo z vás dovede z 3 kuliček udělati čtverec?" Každé dítě řeklo: "Já ne!" Dědeček: "Já taky ne."



Oskenovaný žertík-ZDE!!!
Oskenovaný žertík-ZDE!!!
Obrázkové vtipy z Malého čtenáře-ZDE!!!



CNW:Counter